Vladimír (*1943) byl hudebním redaktorem Československého rozhlasu, později vedoucím hudební redakce ČRo 1 Radiožurnálu. V současnosti je sice v důchodu, avšak stále je ve svém oboru aktivní.

Celý život sportoval, přivodil si několik vážných úrazů a nakonec se stal vášnivým „tchaj-ťistou“, který nevynechá cvičení téměř ani jediný den a nehledě na věk má stále chuť učit se něco nového a pracovat na sobě.

Tchaj-ťi jako účinný lék

Co Tě přivedlo ke cvičení Tchaj-ťi čchüan?
Uvažoval jsem o cvičení už před dvaceti lety, kdy jsem dělal producentský projekt nazvaný „Rekviem pro zemřelé muzikanty“, na kterém jsem se seznámil se Zorkou Jandovou. Zaujalo mě, jak cvičila, ale vůbec jsem nevěděl, o co jde. Ale říkal jsem si, že by to mohlo být to pravé ořechové pro mě.

Celý život jsem totiž sportoval, ale z několika důvodů jsem musel skončil. Dříve jsem dělal gymnastiku, ale na vojně jsem si zlomil krční obratel, dlouho jsem nemohl vůbec cvičit ani dělat jiné věci. Pak jsem si na tenisovém turnaji na Kypru utrhl Achillovku. To už mi bylo dost let a lékaři mi doporučili, že si mám dát pozor, abych neskončil jako mrzák. Přestal jsem se sportem a ocitl se v jakémsi vakuu.

Hlavní podnět mi dal až kamarád, který už sám do Taiji Akademie chodil. Chtěl jsem tam taky zajít, ale stále jsem to oddaloval, až před šesti a půl lety jsem konečně začal. A teď je mi 72 pryč a pořád rád cvičím.

Co Ti cvičení Tchaj-ťi čchüan přináší? Jak zlepšilo Tvůj život?

Cvičení mi zásadně pomohlo hlavně proto, že jsem si prožil srdeční arytmii, na kterou jsem se léčil, v nemocnici mě dokonce přiotrávili, a tím mi zaktivovali činnost štítné žlázy. V podstatě jsem utekl hrobníkovi z lopaty a arytmie se mi neustále vracela.

Ale po roce a půl, kdy jsem začal cvičit intenzivně, jsem zjistil, že už nemám žádné problémy a moje srdce klape, jak má. Sem tam, když mi naskočí extrasystola, postavím se do Wu-ťi, snažím se zpomalit dech a ono se to srovná. Dokonce jsem to říkal i lékařům v nemocnici a ještě více mě to inspirovalo k tomu, že se Tchaj-ťi věnuji prakticky každý den. Osobně cvičím až hodinu denně, i když samozřejmě někdy není čas, a tak den vynechám.

Chodím rád do Akademie kvůli dobrému kolektivu a taky proto, že se tady každý chce zlepšit.

Cvičíš rád ve skupině, ale přes léto, když jsi mimo Prahu, jsi hodně aktivní i sám? Kde hledáš inspiraci?

Chodím rád do Taiji Akademie, protože jsem tu za ty roky získal i pár známých. Je tady velice dobrý kolektiv a taky cítím zájem každého jednotlivce, jak si zlepšit sestavu a vše, co s tím souvisí, stání, navíjení.

Přes léto sice cvičím sám, už jsem se to naučil, vybavím si jednotlivé formy, ale není to ono, raději cvičím ve skupině, je to více inspirující. Nejde o to, jak kdo cvičí, někdo je trošku horší, někdo lepší, ale od těch lepších se můžu něco naučit. Když se člověk dívá nebo je požádá o radu nebo o předvedení formy, všichni jsou velice ochotní.

Taky se dívám na různá videa, která jsou k dispozici na stránkách Taiji Akademie a na youtube. Co mi ale pořád nejde je naučit se názvy jednotlivých forem, znám jich jen pár.

Co plánuješ do budoucna?
Za půl roku mi bude třiasedmdesát, co si můžu přát do budoucna? Chtěl bych zkusit chodit do kung-fu klubu a naučit se cvičit s mečem, to by pro mě byla úžasná věc (Vladimír se cvičením s mečem začal letos v září :-) ). Cvičím 13 a 74 forem, zkoušel jsem i dělové pěsti, ale jsou tam určité pohyby a náročnosti, které jsem těžko zvládal. Cvičení mi ale dělá dobře a cítím se, i když to možná zní přehnaně, cítím se jako mladý člověk.

Pokud hovořím se svými známými, snažím se jim tyto zkušenosti se cvičením prodat, aby taky začali, že je to skvělá věc. Dokonce mě přemlouvali i v rozhlase, abych tam začal nějaké kurzy, ale necítil jsem se na to.

Chceš něco vzkázat těm, kteří by chtěli začít s Tchaj-ťi čchüan?

Hlavně chodit a vydržet začátky, které pro mnoho lidí můžou být nezáživné: stání, navíjení, naučit se všechny základní věci. Cvičit pravidelně každý den alespoň půl hodiny. Osobně cvičím hodinu denně, někdy i víc.

Napadá tě nějaká perlička na závěr?

Perličkou bylo, když mě v loňském roce vybrali, abych cvičil na vítání čínského nového roku. Byli jsme taková parta důchodců. Nakonec se mi to líbilo, ale na začátku jsem měl, přiznám se, obavy a hlavně obrovskou trému. Myslím, že naše vystoupení mělo ale nakonec úspěch. Bylo to hezké a dnes se občas rád podívám na videozáznam.

Vladimíre, děkuji za rozhovor
Alena Koutecká

Darja (*1981 v Moskvě) studovala bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V současné době pracuje jako překladatelka a tlumočnice. Kromě toho vyučuje český, ruský a anglický jazyk. Celé dětství prosportovala. Věnovala se například krasobruslení, klasickému baletu či akrobatickému rokenrolu. Zajímá ji také historický šerm, např. boj s jednoručním vikingským mečem, tzv. Spatou, či italská škola 17. století – boj s kordem. 

Nakonec její cesta vedla k Tchaj-ťi a je jednou z žen, které za 15 let fungování Taiji Akademie procvičily celé těhotenství a kterým cvičení usnadnilo jeho průběh. Na následujících řádcích se s námi podělila o své dojmy, které nasbírala za šest let cvičení.

Cvičení „ve dvou“ aneb tak trochu jiné tchuej-šou

Co tě přivedlo k Tchaj-ťi?

Přivedla mě jedna velká náhoda a kamarádka, která mě přemluvila, abych začala chodit s ní. Původně jsem hledala nějaké cvičení čistě pro získání rovnováhy a celkové ozdravování. Po nějaké době jsem sice zjistila, že jsem si to spletla s Čchi-kungem, ale už bylo pozdě – Tchaj-ťi mě uchvátilo a postupně jsem propadávala jeho kouzlu :-)

Na začátku tě překvapilo, když ses na hodinách dozvěděla, že Tchaj-ťi je vlastně bojové umění?

Ano, Radek v úvodních hodinách o bojových aplikacích nemluvil a když se o nich začal Petr v kurzech 13 forem zmiňovat, říkala jsem si „Cože, co to má znamenat?“ a moje krásná mírumilovná teorie se rozsypala. Ale přimělo mě to více studovat teorii, hledat, odkud se Tchaj-ťi vzalo, proč vůbec vzniklo, více jsem ho pochopila.

Jak dlouho se Tchaj-ťi věnuješ?

Cvičit jsem začala v roce 2009, kamarádka toho asi po půlroce nechala, ale já ne. Od té doby cvičím, i když jsem měla z různých důvodů několik pauz. Začala jsem se sestavou 13 forem, pak 74 forem, trochu cvičím Čchi-kung a trochu sestavu s tyčí.

Na vlastní kůži jsem se přesvědčila o tom, že Tchaj-ťi má příznivý vliv na zdraví.

Zmínila ses o tom, že jsi několikrát cvičit přestala. Zajímá mě jeden z důvodů, který jsi uvedla a který dokazuje, že zdravotní účinky Tchaj-ťi jsou skutečné.

Ano, jedním z důvodů, proč jsem si například udělala několikaměsíční přestávku, bylo, když jsem chtěla přibrat na váze. Cvičení mi totiž zrychlovalo metabolismus a já jsem hubla, což v mém případě  nebylo úplně žádoucí.

V současné době čekáš svého prvního potomka a stále pravidelně chodíš na hodiny do Akademie. Jaké důvody tě u cvičení drží?

Ano, čekám první dítě, a protože jsem zjistila, že jsem v jiném stavu poměrně pozdě, celý první trimestr jsem pravidelně cvičila 2−3krát týdně. Cítila jsem se výborně a doktoři mi doporučili pokračovat v tom, co jsem dělala. Byla jsem na pohyb zvyklá, navíc mě začaly trápit bolesti zad, které se po cvičení zmenšovaly. Také fyzioterapeuti mi řekli, že tenhle pohyb rozhodně neublíží, a tak jsem cvičila dál.

Myslím, že nabídka cvičení pro těhotné není příliš široká, většinou člověka napadne jóga (gravid-jóga), cvičení s míčem, plavání – a to je asi všechno. Plavání mi nedoporučovala doktorka, protože najít bazén s dostatečnou úrovni hygieny a zároveň dost teplou vodou je obtížné i v Praze.

U Tchaj-ťi mě drží jak zvyk, tak vlastní pocit (ano, subjektivní). Po cvičení je mi totiž lépe, a pokud dodržuji pravidelnost, nebolí mě ani záda, ani nemám jiné problémy, které obvykle trápí těhotné. Vynechávala jsem cvičení jen v období veder nebo když jsem byla hodně unavená.

V čem je cvičení v těhotenství odlišné? Jak nyní vnímáš navíjení, přenášení váhy, rovnováhu či dýchání?

Když jsem se šla ve 4. měsíci poradit s Radkem, řekl mi, co mám dělat jinak: nekopat, nedupat, nedělat prudké pohyby (fa-ťingy) a místo obvyklého obráceného břišního dýchání praktikovat přirozené (tzn. s nádechem se nafouknout, s výdechem vtáhnout břicho).

První tři body jsou celkem jednoduché a jasné, s dechem to bylo složitější (nešlo mi to hned, zvyk je železná košile), ale od určitého okamžiku (až se břicho zvětšilo) se to samo vyřešilo − jinak už  totiž dýchat nešlo.

Budu pokračovat ve cvičení, dokud to půjde, a blíž ke konci těhotenství se zaměřím více na Čchi-kung než na sestavy.

S přibývající váhou jsem zjistila, že je problém udržet se v postoji, nohy se rozjíždí a musím si postoje „dorovnávat“. Také se jinak rozkládá váha a například klasická poloha zad už se nedá udržet (musím se prohnout v zádech, abych nepřepadávala dopředu :-) )

Každá žena bude mít určitě nějaké svoje individuální omezení nebo prožitky, ale můžu říct, že zatím jsem nenašla nic, co by mi nějak vadilo, naopak − těším se ještě víc, dělá mi to dobře a kolébavé pohyby při přenášení váhy uklidňují i dítě, takže hezky spí :-)

Máš nějaký tip, radu nebo postřeh, který bys chtěla předat svým těhotným kolegyním, aby se mohly věnovat cvičení co nejdéle? 

Samozřejmě je to velmi individuální záležitost a záleží také na tom, co doporučuje nebo nedoporučuje lékař. Ze své zkušenosti ale můžu říct, že pokud jste cvičily před těhotenstvím, nemáte komplikace, nekolabujete, není žádný důvod s Tchaj-ťi přestávat. Jediný, kdo ví, jak se cítíte, jste vy, a je to na vás.

Většina doktorů se shodne na tom, že pohyb v těhotenství je dobrý a cvičení prospívá jak matce, tak dítěti − pokud matka v těhotenství přiměřeně sportovala, dítě bude zdravější a má silnější imunitu. Ani v pozdějším věku prvorodičky (je mi 33) nejsou kontraindikace ke cvičení a pomalé plynulé pohyby Tchaj-ťi a Čchi-kungu mohou jedině prospívat. Pokud (jako já) nemáte zvlášť v oblibě jógu, plavání vám nedoporučují a jiné cviky vás nebaví, můžete pokračovat v Tchaj-ťi, které mimo jiné pomáhá zklidnit mysl, a tak zajistit druhou nejdůležitější složku „úspěšného“ těhotenství − pohodu a klid maminky.

Darjo, děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí
Alena Koutecká