Vladimír Bár

Vladimír (*1943) byl hudebním redaktorem Československého rozhlasu, později vedoucím hudební redakce ČRo 1 Radiožurnálu. V současnosti je sice v důchodu, avšak stále je ve svém oboru aktivní.

Celý život sportoval, přivodil si několik vážných úrazů a nakonec se stal vášnivým „tchaj-ťistou“, který nevynechá cvičení téměř ani jediný den a nehledě na věk má stále chuť učit se něco nového a pracovat na sobě.

Tchaj-ťi jako účinný lék

Co Tě přivedlo ke cvičení Tchaj-ťi čchüan?
Uvažoval jsem o cvičení už před dvaceti lety, kdy jsem dělal producentský projekt nazvaný „Rekviem pro zemřelé muzikanty“, na kterém jsem se seznámil se Zorkou Jandovou. Zaujalo mě, jak cvičila, ale vůbec jsem nevěděl, o co jde. Ale říkal jsem si, že by to mohlo být to pravé ořechové pro mě.

Celý život jsem totiž sportoval, ale z několika důvodů jsem musel skončil. Dříve jsem dělal gymnastiku, ale na vojně jsem si zlomil krční obratel, dlouho jsem nemohl vůbec cvičit ani dělat jiné věci. Pak jsem si na tenisovém turnaji na Kypru utrhl Achillovku. To už mi bylo dost let a lékaři mi doporučili, že si mám dát pozor, abych neskončil jako mrzák. Přestal jsem se sportem a ocitl se v jakémsi vakuu.

Hlavní podnět mi dal až kamarád, který už sám do Taiji Akademie chodil. Chtěl jsem tam taky zajít, ale stále jsem to oddaloval, až před šesti a půl lety jsem konečně začal. A teď je mi 72 pryč a pořád rád cvičím.

 

Co Ti cvičení Tchaj-ťi čchüan přináší? Jak zlepšilo Tvůj život?

Cvičení mi zásadně pomohlo hlavně proto, že jsem si prožil srdeční arytmii, na kterou jsem se léčil, v nemocnici mě dokonce přiotrávili, a tím mi zaktivovali činnost štítné žlázy. V podstatě jsem utekl hrobníkovi z lopaty a arytmie se mi neustále vracela.

Ale po roce a půl, kdy jsem začal cvičit intenzivně, jsem zjistil, že už nemám žádné problémy a moje srdce klape, jak má. Sem tam, když mi naskočí extrasystola, postavím se do Wu-ťi, snažím se zpomalit dech a ono se to srovná. Dokonce jsem to říkal i lékařům v nemocnici a ještě více mě to inspirovalo k tomu, že se Tchaj-ťi věnuji prakticky každý den. Osobně cvičím až hodinu denně, i když samozřejmě někdy není čas, a tak den vynechám.

 

Chodím rád do Akademie kvůli dobrému kolektivu a taky proto, že se tady každý chce zlepšit.

 

Cvičíš rád ve skupině, ale přes léto, když jsi mimo Prahu, jsi hodně aktivní i sám? Kde hledáš inspiraci?

Chodím rád do Taiji Akademie, protože jsem tu za ty roky získal i pár známých. Je tady velice dobrý kolektiv a taky cítím zájem každého jednotlivce, jak si zlepšit sestavu a vše, co s tím souvisí, stání, navíjení.

Přes léto sice cvičím sám, už jsem se to naučil, vybavím si jednotlivé formy, ale není to ono, raději cvičím ve skupině, je to více inspirující. Nejde o to, jak kdo cvičí, někdo je trošku horší, někdo lepší, ale od těch lepších se můžu něco naučit. Když se člověk dívá nebo je požádá o radu nebo o předvedení formy, všichni jsou velice ochotní.

Taky se dívám na různá videa, která jsou k dispozici na stránkách Taiji Akademie a na youtube. Co mi ale pořád nejde je naučit se názvy jednotlivých forem, znám jich jen pár.

 

Co plánuješ do budoucna?
Za půl roku mi bude třiasedmdesát, co si můžu přát do budoucna? Chtěl bych zkusit chodit do kung-fu klubu a naučit se cvičit s mečem, to by pro mě byla úžasná věc (Vladimír se cvičením s mečem začal letos v září :-) ). Cvičím 13 a 74 forem, zkoušel jsem i dělové pěsti, ale jsou tam určité pohyby a náročnosti, které jsem těžko zvládal. Cvičení mi ale dělá dobře a cítím se, i když to možná zní přehnaně, cítím se jako mladý člověk.

Pokud hovořím se svými známými, snažím se jim tyto zkušenosti se cvičením prodat, aby taky začali, že je to skvělá věc. Dokonce mě přemlouvali i v rozhlase, abych tam začal nějaké kurzy, ale necítil jsem se na to.

 

Chceš něco vzkázat těm, kteří by chtěli začít s Tchaj-ťi čchüan?

Hlavně chodit a vydržet začátky, které pro mnoho lidí můžou být nezáživné: stání, navíjení, naučit se všechny základní věci. Cvičit pravidelně každý den alespoň půl hodiny. Osobně cvičím hodinu denně, někdy i víc.

 

Napadá tě nějaká perlička na závěr?

Perličkou bylo, když mě v loňském roce vybrali, abych cvičil na vítání čínského nového roku. Byli jsme taková parta důchodců. Nakonec se mi to líbilo, ale na začátku jsem měl, přiznám se, obavy a hlavně obrovskou trému. Myslím, že naše vystoupení mělo ale nakonec úspěch. Bylo to hezké a dnes se občas rád podívám na videozáznam.

 

Vladimíre, děkuji za rozhovor
Alena Koutecká