Malé ohlédnutí za uplynulými 15 lety Taiji Akademie očima Radka Koláře, jejího zakladatele a hlavního trenéra. Životní příběh Akademie připomíná tak trochu cestu člověka. V začátcích hravé a nadšené dítě, které nejistými kroky zkoumá život, postupně sbírá zkušenosti, učí se a dospívá, aby mohlo později samo rozdávat a sdílet své vědomosti a umění.
Radku, v únoru jsme oslavili 15leté výročí Taiji Akademie. Jak se díváš na uplynulých patnáct let?
Akademie se věkem proměňuje, trochu jako člověk. První roky byly takové rozpustilé, vášnivé a nadšené. Jezdili jsme často do Číny, hodně jsme cvičili a byli jsme do toho projektu plně zabraní. Z mého pohledu nebyla výuka úplně metodicky dokonalá, ale byla v tom ohromná radost a sdílení.
Pamatuji si, jak se hned první měsíc do kurzů přihlásilo 200 lidí, což byla obrovská skupina. Za prvních deset let prošlo Taiji Akademií více než 5000 lidí. Dosáhli jsme i mnoha soutěžních úspěchů, přestože to nebyl náš prvotní zájem. Ale chtěli jsme ukázat, že naše Tchaj-ťi čchüan je na vysoké úrovni, a proto jsme soutěžili v Čechách a zkusili jsme i mezinárodní soutěže v Číně. Naší školou prošlo i několik mistrů republiky ve wu-shu, nejenom Martina Slabá, ale i Anička Geislerová nebo Honza Nejedlý.
Velká komunita umožňuje, aby si lidé navzájem pomáhali, sdíleli zkušenosti a dostali se více do hloubky. V tom je její velká přednost.
V dalších pěti letech Akademie dozrávala, trochu „zestárla a zmoudřela“ tím, že sem chodili lidé, kteří už cvičili 5-6 let, tzn. že se z nich stali pokročilejší studenti. Začali jsme cvičit sestavy, které se v jiných školách necvičí, věnovali jsme se cvičení se zbraněmi: s tyčí, s mečem. Začali jsme cvičit Sin-ťia školu nebo tchuej-šou (cvičení ve dvojicích). Tedy věci, které se dají dělat jedině se studenty, kteří cvičí několik let.
Ve srovnání s jinými školami bojového umění má Taiji Akademie poměrně velké množství studentů. Jakou to má výhodu?
Někdo může mít pocit, že Akademie je příliš veliká a má příliš mnoho studentů, ale na druhou stranu velká komunita umožňuje lidem dostat se více do hloubky. Lidé si navzájem pomáhají a sdílejí zkušenosti, je to přirozený vývoj. Pokud je skupina malá, je odkázaná na zkušenosti jednoho, dvou učitelů a jejich způsob výuky.
Více zkušených studentů je vlastně taková pojistka. Mnoho z nich už se mnou bylo v Číně, cvičilo s Mistrem Zhu Tiancai a najednou vznikne jakési fórum, kde si studenti vzájemně předávají zkušenosti a motivují se. A právě tohle Taiji Akademii pomáhá nejvíc, v tom je ta největší změna.
Změnila se nějak výrazně metodika výuky?
Ano, dnes se např. na druhé hodině v úvodních kurzech učíme navíjet a vidím, že většina lidí za chvíli navíjí dobře. Jsme schopni lépe ukázat a vysvětlit princip, a tím se studenti učí efektivněji a rychleji. Máme více zkušeností i informací než dříve.
Mám velkou radost z toho, že se nám podařilo vychovat několik instruktorů, kteří jsou dnes už skoro dospělí, ale vyrostli tady v dětských oddílech od svých 5 nebo 6 let. To je taky určitá rarita a výsledek naší práce. Je to úžasné. V letošním roce chci také zavést nový systém vzdělávání instruktorů, aby Taiji Akademie mohla jít pořád dopředu. To je pro mě hodně důležité.
Taiji Akademii jsem založil, protože jsem chtěl spojit svou radost ze cvičení s výukou. Tím jsem si splnil svůj sen.
A budoucnost Taiji Akademie a Tchaj-ťi samotného?
Do budoucna bych chtěl, aby se Akademie a cvičení Čchen Tchaj-ťi čchüan rozšířilo po celé republice. Dneska existuje desítka škol mimo Prahu, které jsou s Akademií spjaté, jejich trenéři se učili u nás a chtěl bych, aby to pokračovalo dál. Přál bych si, abychom více spolupracovali a vytvořili komunitu lidí, kteří by dále šířili umění Tchaj-ťi, vyměňovali si zkušenosti a vzájemně se inspirovali.
Kde bereš inspiraci a motivaci i dnes, po 15 letech výuky?
S lidmi pracuji přes dvacet let. I když nejsem vystudovaný učitel, od svých 20 let jsem zvyklý přednášet a později jsem začal učit Tchaj-ťi, a to stále intenzivněji. V určité fázi už jsem chtěl spojit svou radost ze cvičení s výukou, a proto jsem vlastně založil Taiji Akademii. Do té doby jsem pomáhal jako instruktor, ale tady jsem si mohl splnit sen, že spojím práci s životní zálibou.
Motivaci možná paradoxně lépe pochopí ten, kdo se naučí víc sestav. Pokud jdeš stále po podstatě, přestaneš vidět rozdíly v pohybech a přestaneš rozlišovat mezi navíjením hedvábného vlákna a cvičením sestavy nebo cvičením sestavy se zbraní.
To je odkaz mého učitele, Mistra Zhu. Ten vždy říkal: „Až si zamiluješ navíjení hedvábného vlákna a to jednoduché kroužení, potom se naučíš Tchaj-ťi čchüan“. Ale musí to být ze srdce. Nejde kroužit jen z povinnosti. Pokud navíjíš, protože tě to baví, a máš radost z toho obyčejného kroužení, potom je šance, že se Tchaj-ťi čchüan skutečně naučíš. Pokud budeš mít stále pocit, že tajemství je skryté ve formách nebo jen v dlouhých složitých sestavách, potom se k dokonalosti nikdy nedostaneš.
Učit nové a nové začátečníky znamená neustále se vracet k základům, neustále opakovat a vysvětlovat stejné věci. Jak to, že tě to stále baví?
Možná bych to trochu zobecnil. Baví mě cvičit s lidmi, u kterých vidím nadšení a chuť do cvičení, snahu se rozvíjet. Je jedno, jestli je to úplný začátečník nebo pokročilý student. Dám příklad jedné mé studentky, která ke mě chodí asi rok na soukromé lekce a za ten rok se naučila navíjet hedvábné vlákno a cvičit 5 forem ze 13, ale hlavně se díky tomu vyléčila ze své nemoci a přestala brát léky. Změnil se jí život. Toto je pro mě zásadní a daleko důležitější než to, kolik forem se naučila.
Zároveň mě těší, když vidím lidi, kteří cvičí jednoduché sestavy a baví je to, žijí tím. Mluvíme-li o učitelství, učitele samozřejmě vyčerpává, pokud musí lidi do cvičení nutit nebo je příliš motivovat. Můj sen jako učitele je vést lidi, které Tchaj-ťi baví, a vidět, že se cvičením posouvají, zlepšují. To je něco, co mě zcela naplňuje.
Nebylo to mé první setkání s Mistrem, ale jeho osobnost mě okouzlila stejně jako před lety. Je pro mě ztělesněním skutečného Tchaj-ťi – vždy přítomného a naplněného.
Jako dlouholetá kantorka obdivuji i jeho učitelské schopnosti. Umění učit je darem shůry, vyžaduje spoustu výřečnosti a trpělivosti. Ovládnutí řemesla je však věcí píle a trvalého tréninku.
Neváhá přijít na obhlídku hodiny v domácích pantoflích a začne bezprostředně opravovat chyby studentů. Spontánně utrhne list z květiny, aby ukázal, že kruh, který je základem Tchaj-ťi, se může lehce změnit v čáru, z navíjení vzniká fajin [fa-ťin].
Následující promítání nás přeneslo do rodiště 
Letošní úvodní výukový seminář Tchaj-ťi pod vedením 
