Ondra (41 let) celý život hodně sportoval, ale dnes podle jeho slov všechno převálcovalo Tchaj-ťi :-) . Nedávno uplynuly tři roky, co začal cvičit (do Taiji Akademie přišel v roce 2012). V současnosti dokončil sestavu 74 forem Lao-ťia ji-lu a od roku 2014 působí i jako instruktor v kurzech pro dospělé.
Do Taiji Akademie chodíš dvakrát týdně, pravidelně jezdíš na Talavan a hodně cvičíš i sám…
S Tchaj-ťi jsem začal před třemi roky a baví mě čím dál víc. Postupně, jak se mi skládají jednotlivé dovednosti do celku, který začíná fungovat, se z toho stává úžasné dobrodružství a ze mě velký Tchaj-ťi nadšenec.
Když jsem začínal, musel jsem se ke cvičení spíš přemlouvat. Cvičení pro mě znamenalo hlavně dosažené výsledky, jako vydržet půl hodiny ve Wu-ťi nebo zacvičit nějakou formu. Teď už je pro mě radost hlavně cvičení samotné. A velkou hnací silou je i pozitivní vliv cvičení na mé zdraví, na psychiku, na pocit celkové životní spokojenosti. Tchaj-ťi vlastně prostoupilo celý můj život, a to doslova.
Máš zkušenost se soukromými hodinami i skupinovými kurzy. V čem se liší?
Na soukromých hodinách mám větší jistotu, že se nenaučím něco špatně. Radek (Kolář) se věnuje jen mně, hned vidí chyby, které dělám, opraví mě. Dál jdeme, až když si je jistý, že to doma zvládnu sám. Ve velké skupině je těch individuálních oprav málo, učitel se musí věnovat celé skupině.
Když cvičím sám, snažím se prožívat Tchaj-ťi tak, jak to v konkrétní chvíli nejlépe jde.
Také je pro mě těžké okoukat na začátku tvar formy. Když se setkám s něčím novým, potřebuji vše do detailů vysvětlit. Na to vše je při soukromé hodině čas a hlavně klid.
Myslíš, že samostudium je důležitou částí na cestě k ovládnutí bojového umění?
Pro mě je Tchaj-ťi hlavně cvičením o samotě. I v Akademii nejraději cvičím v době, kdy tam neprobíhají kurzy, třeba dopoledne. Klid a samota mě vedou k většímu propojení. Často cvičím sám v lese. Smyslem pro mě pak není naučit se Tchaj-ťi, ale prožívat Tchaj-ťi, tak jak to v konkrétní chvíli nejlépe jde.
Kurzy v Akademii jsou stejně důležité. Bez čerpání nových podnětů bych se neposouval dál, ale tam se Tchaj-ťi nenaučím, pouze si odnesu úkoly pro domácí práci. A jako úplně nejdůležitější vidím každodenní cvičení, alespoň 30 minut nebo lépe hodinu. Pak teprve přijde viditelný pokrok a s ním i radost ze cvičení.
Vzpomínáš si na své začátky? Co pro Tebe bylo nejtěžší?
Začátky byly obtížné: zoufalství, vztek a frustrace. Neměl jsem trpělivost. Je velmi důležité o svém cvičení přemýšlet a experimentovat, zkoušet ho pochopit z různých úhlů. Ale je potřeba, aby přemýšlení bylo v rovnováze s respektováním pokynů od učitele a s tréninkem.
Až po dlouhé době jsem přišel na to, že nejrychlejší cesta je dobře poslouchat, na co Radek nebo Petr (Donát) v hodinách upozorní, hned si to vyzkoušet a přenést do svého tréninku. Také jsem cvičil moc rychle. To se odnaučuji a vidím, že deset velmi pomalých a vědomých pohybů je lepších než 100 rychlých a poloautomatických.
A pak „metoda malého kroku”, tedy vědět, kde jsem a co je pro další pokrok nejdůležitější, a tomu věnovat hlavní prostor ve svém tréninku. Tedy nejdřív hlavně stát a zase stát, dlouho a postupně i velmi nízko, bez toho se nedá Tchaj-ťi naučit.
Líbí se mi atmosféra, jakou Radek Taiji Akademii vdechnul, líbí se mi profesionální přístup a rodinné prostředí.
Výběr dobrého učitele je jeden ze zásadních faktorů toho, zda má student vůbec šanci se bojové umění naučit…
Už když jsem byl v Akademii na první hodině, byl jsem si jistý, že to bude ono. Proč? Radek je velký nadšenec a umí nadchnout pro cvičení i ostatní. Líbí se mi, jakou atmosféru vdechnul Taiji Akademii. Líbí se mi profesionální přístup a rodinné prostředí. A hlavně, Radek ani Petr si na nic nehrají, je vidět, že učení Tchaj-ťi pro ně není jen práce nebo role, ale hlavně jejich vlastní životní cesta. Vážím si jich pro jejich nadšení a trpělivost, se kterými Tchaj-ťi vyučují.
Vyhovuje mi také svoboda, nikdo vás do ničeho nenutí. Je to váš trénink a můžete si ho udělat, jak vám vyhovuje, můžete chodit na jaké kurzy chcete, bez omezení.
A taky se mi líbí, že vám v Akademii často poradí kung-fu bratr nebo kung-fu sestra, co jde právě okolo a vidí, že něco děláte špatně. Tyhle rady od zkušenějších mi vždycky hodně pomůžou a vážím si jich.
Jak ovlivnilo Tchaj-ťi Tvůj život?
Největší změna je určitě ve způsobu trávení volného času. Dříve jsem večery trávil u televize nebo na internetu. Teď jdu raději spát, abych byl schopný ráno vstát a cvičit.
Svůj volný čas tak dělím, snad spravedlivě, mezi Tchaj-ťi, svou ženu a osmiletou dceru. A pak mezi přátele, které mám většinou také z okruhu Tchaj-ťi.
Ubylo arogance a přibylo pokory, tak nějak nenápadně. Lépe se mi komunikuje s druhými lidmi a lépe se mi žije se sebou samotným. Vnímám, že rovnání těla mi narovnává i mnohdy hodně pokroucenou mysl.
Pak je tu větší vnímavost k vlastnímu tělu, vím líp, co mi nedělá dobře, a je pro mě jednodušší to nedělat. Mnohem méně mě bolí záda, vlastně už skoro vůbec. Výrazně mi vzrostla imunita, od doby, co cvičím, jsem nebyl opravdu nemocný.
Máš před sebou nějaké cíle nebo přání související se cvičením?
Cíle snad ani ne. Raději popřeju na závěr ostatním, ať jim cvičení přináší alespoň takovou radost a naplnění jako mně. A posílám poděkování všem přátelům v Akademii za partu vzácných lidí, do které se vždy rád vracím. A velký dík Radkovi s Petrem za Taiji Akademii, bez které by nic z toho nebylo.
Ondro, děkuji ti, že ses s námi podělil o své dojmy a zkušenosti
Alena Koutecká
