Ondra (41 let) celý život hodně sportoval, ale dnes podle jeho slov všechno převálcovalo Tchaj-ťi :-) . Nedávno uplynuly tři roky, co začal cvičit (do Taiji Akademie přišel v roce 2012). V současnosti dokončil sestavu 74 forem Lao-ťia ji-lu a od roku 2014 působí i jako instruktor v kurzech pro dospělé.

Do Taiji Akademie chodíš dvakrát týdně, pravidelně jezdíš na Talavan a hodně cvičíš i sám…

S Tchaj-ťi jsem začal před třemi roky a baví mě čím dál víc. Postupně, jak se mi skládají jednotlivé dovednosti do celku, který začíná fungovat, se z toho stává úžasné dobrodružství a ze mě velký Tchaj-ťi nadšenec.

Když jsem začínal, musel jsem se ke cvičení spíš přemlouvat. Cvičení pro mě znamenalo hlavně dosažené výsledky, jako vydržet půl hodiny ve Wu-ťi nebo zacvičit nějakou formu. Teď už je pro mě radost hlavně cvičení samotné. A velkou hnací silou je i pozitivní vliv cvičení na mé zdraví, na psychiku, na pocit celkové životní spokojenosti. Tchaj-ťi vlastně prostoupilo celý můj život, a to doslova.

Máš zkušenost se soukromými hodinami i skupinovými kurzy. V čem se liší?

Na soukromých hodinách mám větší jistotu, že se nenaučím něco špatně. Radek (Kolář) se věnuje jen mně, hned vidí chyby, které dělám, opraví mě. Dál jdeme, až když si je jistý, že to doma zvládnu sám. Ve velké skupině je těch individuálních oprav málo, učitel se musí věnovat celé skupině.

Když cvičím sám, snažím se prožívat Tchaj-ťi tak, jak to v konkrétní chvíli nejlépe jde.

Také je pro mě těžké okoukat na začátku tvar formy. Když se setkám s něčím novým, potřebuji vše do detailů vysvětlit. Na to vše je při soukromé hodině čas a hlavně klid.

Myslíš, že samostudium je důležitou částí na cestě k ovládnutí bojového umění?

Pro mě je Tchaj-ťi hlavně cvičením o samotě. I v Akademii nejraději cvičím v době, kdy tam neprobíhají kurzy, třeba dopoledne. Klid a samota mě vedou k většímu propojení. Často cvičím sám v lese. Smyslem pro mě pak není naučit se Tchaj-ťi, ale prožívat Tchaj-ťi, tak jak to v konkrétní chvíli nejlépe jde.

Kurzy v Akademii jsou stejně důležité. Bez čerpání nových podnětů bych se neposouval dál, ale tam se Tchaj-ťi nenaučím, pouze si odnesu úkoly pro domácí práci. A jako úplně nejdůležitější vidím každodenní cvičení, alespoň 30 minut nebo lépe hodinu. Pak teprve přijde viditelný pokrok a s ním i radost ze cvičení.

Vzpomínáš si na své začátky? Co pro Tebe bylo nejtěžší?

Začátky byly obtížné: zoufalství, vztek a frustrace. Neměl jsem trpělivost. Je velmi důležité o svém cvičení přemýšlet a experimentovat, zkoušet ho pochopit z různých úhlů. Ale je potřeba, aby přemýšlení bylo v rovnováze s respektováním pokynů od učitele a s tréninkem.

Až po dlouhé době jsem přišel na to, že nejrychlejší cesta je dobře poslouchat, na co Radek nebo Petr (Donát) v hodinách upozorní, hned si to vyzkoušet a přenést do svého tréninku. Také jsem cvičil moc rychle. To se odnaučuji a vidím, že deset velmi pomalých a vědomých pohybů je lepších než 100 rychlých a poloautomatických.

A pak „metoda malého kroku”, tedy vědět, kde jsem a co je pro další pokrok nejdůležitější, a tomu věnovat hlavní prostor ve svém tréninku. Tedy nejdřív hlavně stát a zase stát, dlouho a postupně i velmi nízko, bez toho se nedá Tchaj-ťi naučit.

Líbí se mi atmosféra, jakou Radek Taiji Akademii vdechnul, líbí se mi profesionální přístup a rodinné prostředí.

Výběr dobrého učitele je jeden ze zásadních faktorů toho, zda má student vůbec šanci se bojové umění naučit…

Už když jsem byl v Akademii na první hodině, byl jsem si jistý, že to bude ono. Proč? Radek je velký nadšenec a umí nadchnout pro cvičení i ostatní. Líbí se mi, jakou atmosféru vdechnul Taiji Akademii. Líbí se mi profesionální přístup a rodinné prostředí. A hlavně, Radek ani Petr si na nic nehrají, je vidět, že učení Tchaj-ťi pro ně není jen práce nebo role, ale hlavně jejich vlastní životní cesta. Vážím si jich pro jejich nadšení a trpělivost, se kterými Tchaj-ťi vyučují.

Vyhovuje mi také svoboda, nikdo vás do ničeho nenutí. Je to váš trénink a můžete si ho udělat, jak vám vyhovuje, můžete chodit na jaké kurzy chcete, bez omezení.

A taky se mi líbí, že vám v Akademii často poradí kung-fu bratr nebo kung-fu sestra, co jde právě okolo a vidí, že něco děláte špatně. Tyhle rady od zkušenějších mi vždycky hodně pomůžou a vážím si jich.

Jak ovlivnilo Tchaj-ťi Tvůj život?

Největší změna je určitě ve způsobu trávení volného času. Dříve jsem večery trávil u televize nebo na internetu. Teď jdu raději spát, abych byl schopný ráno vstát a cvičit.

Svůj volný čas tak dělím, snad spravedlivě, mezi Tchaj-ťi, svou ženu a osmiletou dceru. A pak mezi přátele, které mám většinou také z okruhu Tchaj-ťi.

Ubylo arogance a přibylo pokory, tak nějak nenápadně. Lépe se mi komunikuje s druhými lidmi a lépe se mi žije se sebou samotným. Vnímám, že rovnání těla mi narovnává i mnohdy hodně pokroucenou mysl.

Pak je tu větší vnímavost k vlastnímu tělu, vím líp, co mi nedělá dobře, a je pro mě jednodušší to nedělat. Mnohem méně mě bolí záda, vlastně už skoro vůbec. Výrazně mi vzrostla imunita, od doby, co cvičím, jsem nebyl opravdu nemocný.

Máš před sebou nějaké cíle nebo přání související se cvičením?

Cíle snad ani ne. Raději popřeju na závěr ostatním, ať jim cvičení přináší alespoň takovou radost a naplnění jako mně. A posílám poděkování všem přátelům v Akademii za partu vzácných lidí, do které se vždy rád vracím. A velký dík Radkovi s Petrem za Taiji Akademii, bez které by nic z toho nebylo.

Ondro, děkuji ti, že ses s námi podělil o své dojmy a zkušenosti
Alena Koutecká

[Ukázat prezentaci]

Šárka (*1980) patří k ženám, kterým těhotenství otevřelo novou úroveň vnímání Tchaj-ťi i sebe. Aktivně procvičila obě svá těhotenství. Během těchto období ztišení, jak sama říká, se s pokorou vrátila ke kořenům Tchaj-ťi − navíjení. Porodem ji provedlo obrácené břišní dýchání a ke cvičení se vrátila téměř okamžitě poté, co přivedla na svět zdravého syna Kiliána (kterého doma čekala dvouapůlletá Jasmínka).

Po krátké čtrnáctidenní pauze vedly její kroky i do Taiji Akademie. Vděčí za to jistě i svému manželovi Angusovi, se kterým začali společně cvičit v roce 2006 a který sdílí tuto životní cestu s ní. O svých pocitech a zkušenostech z obou těhotenství a porodu si se mnou vyprávěla v následujícím rozhovoru:

Cvičení v těhotenství jako cesta ke ztišení

Co Tě přivedlo k Tchaj-ťi a jak dlouho se mu věnuješ?

K Tchaj-ťi mě přivedla chuť sdílet s partnerem (nyní manželem :-) ) nějakou aktivitu či trénink, ve které bychom oba vyplavili endorfiny a posílili tělo i mysl. V tomto ohledu jsme k Tchaj-ťi přišli oba z odlišných světů, on jako držitel černého pásku v sebeobranném systému Taekwondo a já jako atletka, která ráda poskakuje. Přiznám se, že jsem ze začátku moc nevěřila, že zrovna mě Tchaj-ťi osloví a zůstanu u něj téměř celou dekádu. Ale nějak jsme se v tom oba časem našli, byť každý asi v trochu jiném modu. Pro manžela jsou hybnou silou především aplikace a porozumění tomu, jak funguje mechanika našeho těla při sebeobraně. Kdežto pro mě je při cvičení určitě zásadní „meditace v pohybu“ a schopnost ztišení mysli a absolutního soustředění se na pohyb.

Mým četným sportovním počinům v minulosti vždycky
něco scházelo. Byl to právě ten rozměr regenerace mysli, který při Tchaj-ťi lze kultivovat spolu s fyzickým tréninkem tělesné schránky. Velkou roli sehrála také blízkost Akademie a v neposlední řadě Radkovo charisma a holistický způsob, jakým umění Tchaj-ťi předává svým žákům. Stále nás baví cvičit s Angusem spolu, hrabat se v jednotlivých formách a rozebírat, kterou formu jak aplikovat. I když s rozrůstající se rodinkou jsou tyhle momenty samozřejmě stále vzácnější.

V současné době čekáš svého druhého potomka. Co je Tvá motivace k pravidelnému cvičení Tchaj-ťi?

Snaha se dál ve cvičení zdokonalovat. Jednou jsem se na tuhle cestu dala, tak si nedovedu úplně představit, co by mě z ní mohlo svést. Nebo možná přinejmenším snaha udržet své Tchaj-ťi i přes existenci jistých tělesných omezení. Při prvním těhotenství jsem se obávala, že se díky rostoucímu pupíku budu muset držet hodně zpátky a pořádně si nezacvičím.

Ale opak byl pravdou. Vytanula přede mnou úplně nová rovina cvičení, ve které jsem se vnitřně ještě více „ztišila“ a objevila možnosti, jak se posouvat ve cvičení dál. Např. jak vnímat rotaci, aniž bych musela všechny pohyby provádět úplně „naplno“ (kopy, údery), jak se mění těžiště těla a jak s touto (naštěstí pozvolnou ;-) ) změnou v sestavě pracovat.

Cvičení sestavy může mít tolik podob. V prvních letech jsem ráda cvičila hlavně dynamicky a rychle, i když tomu mé Tchaj-ťi neodpovídalo. Taky mě víc zajímalo tchuej-šou a naslouchání energii oponenta a to, jak ji přeměnit, nechat nenásilně sklouznout.

Vracím se nyní více k základům, k navíjení. Je to takový návrat domů. Mým hlavním cílem je teď rozmotávat uzlíky na hedvábném vláknu a navíjet ho co nejjemněji a nejplynuleji.

V těhotenství jsem se nevyhnutelně zpomalila, ztišila se a hledala cestu, jak se stát více samoukem, jak se vrátit k základům, k navíjení; a prakticky jsem necvičila (při prvním i druhém těhu) nic jiného než sestavu 74 forem. Přirovnala bych to k takovému návratu domů…

V čem je cvičení v těhotenství odlišné? Vnímáš „něco navíc“, co ve cvičení dříve nebylo?

Jak jsem již říkala, cvičím daleko plynuleji, pomaleji a bez fa-ťinů. Musím daleko více hlídat neřesti jako prohnutá záda či vystrčený zadek, ke kterým to s narůstajícím břichem velmi svádí. Mám pocit, že jsem si při cvičení více vědoma svého středu a lépe se vyvaruji kývání a nadbytečných pohybů, které člověk občas začlení, aby cvičení působilo autentičtěji („kudrlinky“ u záhybu apod.).
Hlavní odlišností je však dýchání. Zhruba od čtvrtého měsíce jsem nebyla schopná dýchat obráceně do břicha, ale pouze přirozeně. Možná, že by to mohlo nějak souviset s tím, že obrácené dýchání má mimo jiné zpomalovat stárnutí. A to jde vlastně proti konceptu toho, že se v těle vyvíjí nová bytost. Každopádně tam v určitém gestačním stádiu plodu není místo na nádech do břicha a tělo si samo řekne, že chce dýchat přirozeně.

Taky jsem poměrně v rané fázi těhotenství přestala dupat. Nemyslím si, že samo dupání má nějaký negativní vliv na miminko, ale prostě je to taková přirozená součást toho ztišení se. Je zajímavé, s jakou intenzitou lze vnímat rovnováhu a svůj střed, když dupeš „potichu“ a „pomalu“. V podobném duchu jsem od počátku neměla ani pomyšlení na sestavu s mečem či jinou zbraní.

Zhruba od 5. měsíce jsem taky přestala s klasickými svižnými kopy a údery a oboje uvedla do polohy pomalého náznaku celého pohybu. Přijde mi úžasné, jak se to dát rozpitvat na ty nejmenší články, které tvoří celou trajektorii daného pohybu. Po několika „zpomalených ponorech“ se lépe daří pohyb vyslat ze středu, zapojit pas… a jsme zase u prazákladu.

Je pár forem, které se mi s narůstajícím bříškem špatně provádí. Především Šikmý krok, kde si po nabrání rotaci směrem za levou rukou/nohou musím hodně zploštit. Podobně je tomu po prvních oblacích při dřepu a plácnutí do jedné a do druhé nohy, ale tam omezení pociťuji spíše v pozdějších měsících. U jiných forem je to pocitově naopak snadnější, např. Bílá Labuť rozevírá křídla nebo u Prohrábnutí hřívy divokého koně. U obou mi to připadá i s břichem najednou víc jasné, kudy ten pohyb vést, aby to frčelo pěkně po svém orbitu.

Je to už Tvoje druhé těhotenství, kterým proplouváš na vlně Tchaj-ťi… V čem je jiné než to první?

V druhém těhotenství necvičím tak často. Při prvním jsem cvičila denně a dle momentální kondice přizpůsobila cvičení v podstatě až do porodu. Ještě do porodnice jsem odjížděla s přesvědčením, že první dobu porodní buď pronavíjím nebo prostojím ve Wu-ťi. Realita mě však zastihla trochu jinak. Při druhém porodu k sobě budu, hádám, shovívavější.

Nyní je složitější najít především časový prostor, ale i energii pro denní cvičení, neboť ta je vesměs vydána na snahu o zkrocení neposedného dvouapůlletého torpéda. Pociťuji rozhodně větší únavu, a tím pádem menší chuť do cvičení.

Víc přemýšlím nad tím, jak své Tchaj-ťi v této životní etapě posouvat po krůčkách dál. Vypůjčím si Radkovu paralelu, kterou použil na jedné soukromé hodině a pokorně přiznávám, že mým hlavním cílem je teď rozmotávat uzlíky na hedvábném vláknu a navíjet ho co nejjemněji a nejplynuleji.

Máš nějaký tip, radu nebo postřeh, který bys chtěla předat svým těhotným kolegyním, aby se mohly věnovat cvičení co nejdéle?

Jako u všeho je i cvičení Tchaj-ťi v těhotenství velice individuální. Pro mě to je vítaná vzpruha těla i mysli bez výraznějšího omezení oproti normálu, ale jsou určitě ženy, pro které je z nějakých důvodů těžké u cvičení v podobné intenzitě zůstat. Mohlo by být fatální dávat paušální rady a doporučení. Snad jen, že tělo si samo řekne, co zvládne a co už je na hraně.

Osobně mi v prvních dvou trimestrech situaci v některých dnech komplikovaly nevyzpytatelná nevolnosti nebo značně zvýšený krevní oběh a následné pocity hyperventilace či mdlob při hlubokém dýchání. Ve třetím trimestru se zas pánev připravuje na porod a občas to různě táhne a skřípe, nehledě na to, že se mimi už může pěkně vrtět a některé pohyby jsou tím pádem komplikovanější.

Celkově jsem však přesvědčená, že pravidelné cvičení Tchaj-ťi přispívá k dobré fyzické i psychické kondici v průběhu těhotenství a výrazně eliminuje nepříjemné komplikace typu ischias, které nejsou v druhé polovině žádnou vzácností.

Při fyzických omezeních doporučuji praktikovat sestavu tzv. „na sucho“, neboli v mysli, čímž si sestavu ladíte také.

Ještě mě napadá jeden rozměr cvičení Tchaj-ťi, který můžu při fyzických omezeních jenom doporučit. Jde o praktikování sestavy tzv. „na sucho“, neboli v mysli. Když je člověk (a to nejen žena v těhotenství nebo bezprostředně po porodu) limitován fyzicky, dá se to ladit v hlavě. Po porodu jsem tak např. před usnutím procházela sestavu formu po formě a představovala si, jak jednotlivé formy cvičím a dýchám u toho. Tak se mi občas podařila celá sestava 74 forem, aniž bych „vstala z postele“.

S přítomností nové bytosti ve vašem životě, která se bez vás neobejde, je však samozřejmé, že se Tchaj-ťi nevyhnutelně posouvá dolů na seznamu priorit dne. Nicméně uvolnění a lehce meditační modus, které může cvičení v mysli doprovázené dýcháním do břicha poskytnout určitě stojí za vyzkoušení. Zároveň správné dýchání může přispět k tomu, aby se po porodu všechno vrátilo do své původní velikosti.

Šárko, moc děkuji za Tvůj čas a ochotu si povídat.
Alena Koutecká

[Ukázat prezentaci]

Darja (*1981 v Moskvě) studovala bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V současné době pracuje jako překladatelka a tlumočnice. Kromě toho vyučuje český, ruský a anglický jazyk. Celé dětství prosportovala. Věnovala se například krasobruslení, klasickému baletu či akrobatickému rokenrolu. Zajímá ji také historický šerm, např. boj s jednoručním vikingským mečem, tzv. Spatou, či italská škola 17. století – boj s kordem. 

Nakonec její cesta vedla k Tchaj-ťi a je jednou z žen, které za 15 let fungování Taiji Akademie procvičily celé těhotenství a kterým cvičení usnadnilo jeho průběh. Na následujících řádcích se s námi podělila o své dojmy, které nasbírala za šest let cvičení.

Cvičení „ve dvou“ aneb tak trochu jiné tchuej-šou

Co tě přivedlo k Tchaj-ťi?

Přivedla mě jedna velká náhoda a kamarádka, která mě přemluvila, abych začala chodit s ní. Původně jsem hledala nějaké cvičení čistě pro získání rovnováhy a celkové ozdravování. Po nějaké době jsem sice zjistila, že jsem si to spletla s Čchi-kungem, ale už bylo pozdě – Tchaj-ťi mě uchvátilo a postupně jsem propadávala jeho kouzlu :-)

Na začátku tě překvapilo, když ses na hodinách dozvěděla, že Tchaj-ťi je vlastně bojové umění?

Ano, Radek v úvodních hodinách o bojových aplikacích nemluvil a když se o nich začal Petr v kurzech 13 forem zmiňovat, říkala jsem si „Cože, co to má znamenat?“ a moje krásná mírumilovná teorie se rozsypala. Ale přimělo mě to více studovat teorii, hledat, odkud se Tchaj-ťi vzalo, proč vůbec vzniklo, více jsem ho pochopila.

Jak dlouho se Tchaj-ťi věnuješ?

Cvičit jsem začala v roce 2009, kamarádka toho asi po půlroce nechala, ale já ne. Od té doby cvičím, i když jsem měla z různých důvodů několik pauz. Začala jsem se sestavou 13 forem, pak 74 forem, trochu cvičím Čchi-kung a trochu sestavu s tyčí.

Na vlastní kůži jsem se přesvědčila o tom, že Tchaj-ťi má příznivý vliv na zdraví.

Zmínila ses o tom, že jsi několikrát cvičit přestala. Zajímá mě jeden z důvodů, který jsi uvedla a který dokazuje, že zdravotní účinky Tchaj-ťi jsou skutečné.

Ano, jedním z důvodů, proč jsem si například udělala několikaměsíční přestávku, bylo, když jsem chtěla přibrat na váze. Cvičení mi totiž zrychlovalo metabolismus a já jsem hubla, což v mém případě  nebylo úplně žádoucí.

V současné době čekáš svého prvního potomka a stále pravidelně chodíš na hodiny do Akademie. Jaké důvody tě u cvičení drží?

Ano, čekám první dítě, a protože jsem zjistila, že jsem v jiném stavu poměrně pozdě, celý první trimestr jsem pravidelně cvičila 2−3krát týdně. Cítila jsem se výborně a doktoři mi doporučili pokračovat v tom, co jsem dělala. Byla jsem na pohyb zvyklá, navíc mě začaly trápit bolesti zad, které se po cvičení zmenšovaly. Také fyzioterapeuti mi řekli, že tenhle pohyb rozhodně neublíží, a tak jsem cvičila dál.

Myslím, že nabídka cvičení pro těhotné není příliš široká, většinou člověka napadne jóga (gravid-jóga), cvičení s míčem, plavání – a to je asi všechno. Plavání mi nedoporučovala doktorka, protože najít bazén s dostatečnou úrovni hygieny a zároveň dost teplou vodou je obtížné i v Praze.

U Tchaj-ťi mě drží jak zvyk, tak vlastní pocit (ano, subjektivní). Po cvičení je mi totiž lépe, a pokud dodržuji pravidelnost, nebolí mě ani záda, ani nemám jiné problémy, které obvykle trápí těhotné. Vynechávala jsem cvičení jen v období veder nebo když jsem byla hodně unavená.

V čem je cvičení v těhotenství odlišné? Jak nyní vnímáš navíjení, přenášení váhy, rovnováhu či dýchání?

Když jsem se šla ve 4. měsíci poradit s Radkem, řekl mi, co mám dělat jinak: nekopat, nedupat, nedělat prudké pohyby (fa-ťingy) a místo obvyklého obráceného břišního dýchání praktikovat přirozené (tzn. s nádechem se nafouknout, s výdechem vtáhnout břicho).

První tři body jsou celkem jednoduché a jasné, s dechem to bylo složitější (nešlo mi to hned, zvyk je železná košile), ale od určitého okamžiku (až se břicho zvětšilo) se to samo vyřešilo − jinak už  totiž dýchat nešlo.

Budu pokračovat ve cvičení, dokud to půjde, a blíž ke konci těhotenství se zaměřím více na Čchi-kung než na sestavy.

S přibývající váhou jsem zjistila, že je problém udržet se v postoji, nohy se rozjíždí a musím si postoje „dorovnávat“. Také se jinak rozkládá váha a například klasická poloha zad už se nedá udržet (musím se prohnout v zádech, abych nepřepadávala dopředu :-) )

Každá žena bude mít určitě nějaké svoje individuální omezení nebo prožitky, ale můžu říct, že zatím jsem nenašla nic, co by mi nějak vadilo, naopak − těším se ještě víc, dělá mi to dobře a kolébavé pohyby při přenášení váhy uklidňují i dítě, takže hezky spí :-)

Máš nějaký tip, radu nebo postřeh, který bys chtěla předat svým těhotným kolegyním, aby se mohly věnovat cvičení co nejdéle? 

Samozřejmě je to velmi individuální záležitost a záleží také na tom, co doporučuje nebo nedoporučuje lékař. Ze své zkušenosti ale můžu říct, že pokud jste cvičily před těhotenstvím, nemáte komplikace, nekolabujete, není žádný důvod s Tchaj-ťi přestávat. Jediný, kdo ví, jak se cítíte, jste vy, a je to na vás.

Většina doktorů se shodne na tom, že pohyb v těhotenství je dobrý a cvičení prospívá jak matce, tak dítěti − pokud matka v těhotenství přiměřeně sportovala, dítě bude zdravější a má silnější imunitu. Ani v pozdějším věku prvorodičky (je mi 33) nejsou kontraindikace ke cvičení a pomalé plynulé pohyby Tchaj-ťi a Čchi-kungu mohou jedině prospívat. Pokud (jako já) nemáte zvlášť v oblibě jógu, plavání vám nedoporučují a jiné cviky vás nebaví, můžete pokračovat v Tchaj-ťi, které mimo jiné pomáhá zklidnit mysl, a tak zajistit druhou nejdůležitější složku „úspěšného“ těhotenství − pohodu a klid maminky.

Darjo, děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí
Alena Koutecká