Uplynulo 15 let od okamžiku, kdy Radek Kolář jako dychtivý student bojového umění poprvé navštívil Čínu a Chenjiagou [Čchen-ťia-kou], kolébku Tchaj-ťi čchüan. Za tu krátkou dobu se vesnice i život v ní proměnily a přiblížily světu civilizace. Pokud dnes přijedete, přivítá vás relativní „luxus“. Možná se tím ztratilo kouzlo starých časů, ale vzpomínky stále zůstávají…   

Radku, již 15 let pravidelně pořádáš studijní pobyty v Číně, spojené s cestováním a návštěvou mistra Zhu Tiancai v Chenjiagou. Jak se za tu dobu vesnice proměnila?

Chenjiagou jsem navštívil poprvé v roce 2000, kdy jsem tam strávil měsíc, a od roku 2002 jsem se pravidelně vracel každý rok, kromě asi jednoho léta, tak na 2–4 týdny. Je určitě hezké sledovat, jak se vesnice mění, jak se změnil Mistrův dům a jak se změnil i provoz.

Jedna věc, které si hodně cením, je fakt, že první roky do Chenjiagou jezdilo za Mistrem jen málo lidí. Mistr tehdy více cestoval. A naše skupinka díky tomu dostala skvělou možnost, že jsme s ním mohli v Chenjiagou během těch tří týdnů cvičit sami třeba celý den, a on se nám věnoval. Člověk si vlastně zkusil, jaké to je v Chenjiagou spát, jíst, co jedí místní lidé, mýt se jako oni a žít s nimi jednoduchý život.

Myjí se snad jinak :-)?

První rok, kdy jsem tam byl, jsem se myl v hliněné kádi postavené venku na dvoře. O káď jsme se dělili ještě se skupinou asi pěti čínských vojáků, kteří u Mistrova syna trénovali Čchen Tchaj-ťi.

Kdo přišel dřív, dřív vycákal vodu z kádě, a pak už bylo těžké se umýt, protože prostě nebyla jiná možnost. Suchý záchod byl venku na dvoře. To se postupně měnilo a zlepšovalo a dnes je životní úroveň v Mistrově domě vyšší než je v Chenjiagou běžné.

Osobně bych vyměnil pohodlí za možnost být Mistrovi opravdu blízko.

To se taky mění, ale já osobně bych vyměnil větší pohodlí za možnost být k Mistrovi opravdu blízko. Tenkrát byl pořád s námi, celý den se o nás staral, stejně jako jeho rodina. Dnes jsou pobyty více oficiální. Sice s větším komfortem, ale Mistr má bohužel méně času a více povinností, v Číně je skutečnou celebritou.

Co mě uchvátilo v Chenjiagou, byla neustálá přítomnost černobílého symbolu „jin jang“ v různých podobách a na různých místech, a jak je pro místní přirozené být v kontaktu s Tchaj-ťi…

Řekl bych, že symbol „jin jang“ je tam něco jako u nás např. symbol kříže, který je hodně používaný: na budovách, kostelech a lidé ho nosí i na krku nebo na tričku. Řekl bych, že pro Číňany je to dnes ikona, často ani ne tak spjatá s filozofií, jako spíše tvar, který lidé sdílí a používají. Pokud se objeví na restauraci, asi to nemá s taoistickou filozofií, s jakousi rovnováhou a harmonií, mnoho společného.

A co pro Číňany symbol monády znamená?

U nás žijí lidé na vesnici a ve městě odlišný život. V Číně je to podle mě ještě výraznější − jednoduchý chudý život na vesnici a poměrně stejně moderní a bohatý život ve městech jako u nás.

Lidé na vesnicích často sledují taoistické rituály, např. uctívání božstev, která ochraňují jejich dům před zlými duchy, nebo vykonávají obřady pro lepší úrodu, pro své příbuzné při narození nebo úmrtí. To jsou všechno rituály, které vytahují na povrch taoistickou filozofii, a často se v nich prolíná buddhismus a taoismus.

Podobně si u nás už dneska málokdo uvědomuje, že se prolínají pohanské svátky s křesťanskými. Stejně tak v Číně existuje Buddha, ale rituál kolem jeho uctívání je taoistický. Mám pocit, že podobně jako v Indii se i v Číně lidé, kteří zažili blahobyt nebo dosáhli nějakých hmotných statků, vrací zpátky ke kořenům a starým filozofiím.

Každý, kdo žije v Chenjiagou, má s Tchaj-ťi čchüan praktickou zkušenost, protože vesnice je jím prodchnutá.

Pak vznikají paradoxy, že se v Chenjiagou objeví bohatý cizinec a místní vesničan, který by strašně chtěl být bohatý jako ten cizinec, nechápe, proč se boháč vrací zpátky. Říká si, tak on dosáhl bohatství, má doma auto a dům a jede takovou dálku sem, aby se tady ve špíně snažil cvičit něco, co z našeho pohledu není podstatné nebo méně podstatné než mít rodinu, být zaopatřený a mít peníze. Je to takový koloběh, vracení se zpátky.

Myslíš si že má každý, kdo žije v Chenjiagou, nějakou praktickou zkušenost se cvičením Tchaj-ťi?

Podle mě každý, kdo tam žije, má s Tchaj-ťi čchüan praktickou zkušenost, protože vesnice je tím prodchnutá. S Tchaj-ťi se potkáváte na každém kroku, místní ho mají pořád na očích. Ale otázkou je smysl − proč cvičí.

Mnoho studentů v místní wu-šu škole v tom vidí šanci na lepší život, protože vědí, že ostatní učitelé Tchaj-ťi čchüan zbohatli tím, že začali učit, jezdit po světě a po Číně. Punc Chenjiagou vytváří určitou značku, záruku kvality.

Když se naučíte Tchaj-ťi v Chenjiagou a odjedete na druhý konec Číny, nebo naopak, když z druhého konce Číny pošlete dítě do Chenjiagou, aby se naučilo Tchaj-ťi, pak s tímto certifikátem můžete učit − je to takový Harvard pro tchaj-ťisty. Takže na první pohled je těžké rozeznat, kdo z nich to dělá jako práci a kdo pro zábavu. Až později, když člověk s lidmi mluví a je s nimi déle, pozná, jestli bojovým uměním skutečně žijí, jestli je baví.

V Číně se dají zažít veselé příhody, třeba obyčejná cesta taxíkem či nástup do vlaku může být velké dobrodružství…

Z mého pohledu bylo vtipných historek víc v minulosti. Čína se opravdu za posledních 15 let dramaticky změnila. První cesty byly dobrodružnější a veselých situací spoustu.

Pamatuji si na Hulu Dao [Chu-lu Tao], město v severní Číně u Čínského moře. Nachází se tam tradiční čínská wu-šu škola, kam jsme jezdívali pravidelně cvičit a pobývat. Bydleli jsme v odlehlé čtvrti, která byla sídlem tradiční mafie, jmenovala se Rudé šátky nebo nějak podobně.

A jako je tradiční Tchaj-ťi, tak tohle byla tradiční čínská rodinná mafie. Pamatuji si, jak jsme večer odjížděli z města taxíkem, řidič zastavil na kraji té čtvrti a říkal, že tam večer nepojede, že má strach. Vyhodil nás a my tou čtvrtí museli za tmy projít pěšky. Bylo to absurdní, protože z našeho pohledu hodně divoce vypadající taxikář řekl, že má strach.

Pamatuji si taky, jak jsme přijeli ve dvě hodiny ráno vlakem do Luoyang [Luo-jangu] a chtěli jsme se dostat do Chenjiagou, vzdáleného zhruba 80 km. Bylo nás asi dvanáct a kolem se seběhli taxikáři, kteří na nádraží vlastně žijí, a začali nás přemlouvat, že nás odvezou. Mezitím jsme se domluvili s nějakou paní, pak přijeli jiní taxikáři a my nasedli k nim do aut s těmi velkými batohy.

Nato přijela ta paní a strhla se bitka asi 40 lidí, kteří se hádali, nadávali si, že se navzájem zabijou, rvali naše batohy do auta, pak zase z auta. To bylo hodně divoké. Podobných situací bylo hodně, ale je třeba říct, že Čína se každým rokem stává civilizovanější a tohle už nezažíváme.

S Radkem Kolářem si povídala Jana Chadimová

První týden pobytu v Chenjiagou (Čchen-ťia-kou) jsme věnovali většinu času cvičení. Kromě pětidenního semináře Čchen Tchaj-ťi čchüan pořádaném Mistrem Zhu na místním stadionu jsme několikrát cvičili i přímo pod taktovkou samotného Mistra :-) 

Cvičení s Mistrem Zhu Tiancai

Mistr Zhu Tiancai byl v době, kdy jsme navštívili Chenjiagou, doslova na roztrhání, protože se připravoval na účast na mezinárodním festivalu Tchaj-ťi čchüan v Jiaozuo (Ťiao-cuo) a zároveň pořádal  seminář v Chenjiagou. Naše setkávání se tak podřizovalo tomu, co měl ten který den právě na programu. Na druhou stranu jsme měli velkou výhodu, protože je Radek (Kolář) Mistrův osobní žák, a tak naše česká skupinka nepřišla u Mistra zkrátka. Společně jsme si zacvičili, opravil nám řadu forem, pokročilejší naučil začátek sestavy Sin-ťia erh-lu a také nás dvakrát osobně pozval na šálek lahodného čaje.

První tři dny po příjezdu do vesnice jsme pod vedením Radka začínali ještě za kuropění cvičením pěti sestav Lao-ťia ji-lu. Mistr každé ráno vykoukl z chodby prvního patra a bedlivým okem zkontroloval, co se děje dole na dvorku. Možná jsme u něj získali nějaké plus, protože kromě dětí jsme byli téměř jediní, kteří už od šesti hodin od rána pilně trénovali, ostatní se objevili až u snídaně :-).

Mistr Zhu neustále kladl důraz na to, abychom cvičili co nejpomaleji. Tak získáme sílu a z měkkosti se stane tvrdost.

Během dne se Radek snažil, aby se nám Mistr věnoval co nejvíce. Většinu společně stráveného času nám Mistr Zhu Tiancai opravoval formy ze sestavy 74 forem Lao-ťia ji-lu a přitom neustále zdůrazňoval nutnost cvičit co nejpomaleji (jedině tak člověk získá sílu a z měkkosti se stane tvrdost).

Kromě staré sestavy učil Mistr jedno dopoledne nejpokročilejší studenty několik úvodních forem sestavy Sin-ťia erh-lu (dělové pěsti nové školy). Chvilku pro nás si našel i v době, kdy sám nevyučoval. Když nás viděl cvičit na dvorku, nedalo mu to, zastavil se a chvíli nás opravoval. Většinou to však byl jen okamžik, protože ho velmi záhy „ulovila“ skupinka návštěvníků, kteří si s ním chtěli popovídat, zacvičit a úplně nejčastěji vyfotografovat, což je zřejmě čínskou národní posedlostí.

Zážitkem bylo půl hodiny trvající cvičení sestavy Lao-ťia ji-lu s Mistrem Zhu Tiancai.

Asi největším zážitkem bylo společné večerní cvičení sestavy, které místo obvyklých 15-20 minut trvalo půlhodinku. Pomalé cvičení nám mělo umožnit více se soustředit na prodloužení dechu a plynulost pohybů. V žádném případě to však neznamenalo ospalost, o čemž svědčila Mistrova živost, prudké fa-ťingy a svižnější nakračování. A jedna dobrá zpráva, která svědčí o tom, že se výuka v Taiji Akademii ubírá správným směrem. Při sledování videa s nahrávkou sestavy bylo vidět, že po technické stránce (provedením forem) je naše cvičení mnohem bližší Mistrovu, než-li je tomu u čínských studentů, kteří cvičili s námi.

V době, kdy měl Mistr jiné povinnosti, se nám věnoval jeho nejmladší syn Zhu Xianghua (Ču Siang-chua), se kterým jsme cvičili podle pokročilosti buď sestavu Lao-ťia ji-lu nebo Sin-ťia ji-lu.

Je zajímavé vidět, jak se mladší generace odklání od Mistrova pojetí. Místo pomalého a trpělivého procvičování forem klade důraz na živost a bojovnost, jejíž nedostatek nám Zhu Xianghua (a potažmo i ostatní synové) většinou vytýkali.

Během pobytu v Mistrově domě jsme kromě praktické výuky vyslechli jeho přednášku o sedmi krocích nebo stupních vývoje studenta Tchaj-ťi čchüan. Základní a nejdůležitější je umění navíjení hedvábného vlákna. V další fázi je třeba do cvičení včlenit plynulost, třetím a čtvrtým krokem je zpřesňování jednotlivých forem, odstraňování větších a posléze i drobnějších chyb, což studentovi umožňuje samostatně cvičit sestavy, a tím budovat svou vnitřní sílu. Teprve když se žák dostane na tuto úroveň, může přejít k dalšímu stupni, kdy je schopen získanou vnitřní sílu využít v bojových aplikacích. Nejvyšším stupněm je pochopení vnitřního smyslu stylu.

Alena Koutecká

[Ukázat prezentaci]

Z Pekingu do Mistrova domu v Čchen-ťia-kou

Po třech dnech v Pekingu, naplněných mnoha dojmy, aktivitami a jedinečnými setkáními jsme se vydali na jih do místa, od kterého většina z nás očekávala nejvíce. Do Čchen-ťia-kou, rodiště Mistra Zhu Tiancai a kolébky Tchaj-ťi čchüan.

Příjezd do Chenjiagou (Čchen-ťia-kou) 

Po návštěvě Pekingu nás čeká první delší cesta po Číně – rychlovlakem do Zhengzhou (Čeng-čou). Do obrovské nádražní čekárny, nacpané k prasknutí ukázněnými Číňany, se dostáváme asi hodinu před odjezdem. Radek radí zaujmout strategické místo hned u dosud zavřeného vstupu na nástupiště.

Proč – to nám méně zkušeným dojde, když začne místní nádražní pracovník vykřikovat cosi do mikrofonu (mimochodem Číňané neustále něco pokřikují a snaží se upoutat vaši pozornost) a obrovská masa lidí se dává do pohybu. Úprk na správné nástupiště, které je jako naschvál až to poslední, se nakonec vyplácí. Kromě svých míst jsme ukořistili i prostor pro zavazadla. Váhavci se později marně, o to však usilovněji, snaží vtěsnat obrovské kufry do malinkatých skulin.

Několikasetkilometrová cesta vlakem utíká relativně rychle. Však taky svištíme rychlostí skoro 300 km za hodinu. V Zhengzhou okamžitě upoutají naše „bledé“ tváře místní taxikáře, kteří nás přesvědčují, že se bez jejich služeb neobejdeme. Radek domlouvá cenu a my s lehkými obavami nastupujeme.

Ujíždíme, krajina pozvolna mění charakter, je vyprahlejší, smutnější, bez zeleně, objevují se zchátralá stavení, pouliční trh, rozkopaná prašná silnice. Jsme v Chenjiagou. Vystupujeme!

První dojem není moc příznivý − špína, ošuntělost, šero, prach. Ubytováváme se a zjišťujeme, co nás v dalších čtrnácti dnech nemine: všudypřítomná létající a plazící se zvířatka (od komárů přes gekony až po neuvěřitelně hlučné cikády, které si nezadají s hardrockovou kapelou); ložní prádlo, které nebudí příliš důvěry; klimatizace, vítající nás při spuštění mokrým plivancem (po určité době vítaným, protože je známkou toho, že stále ještě funguje). Zpočátku horká voda se jak dny běží mění ve studenější a studenější a taky teče méně a méně. A prach, který je všude kolem, se těžko smývá z hlavy i těla.

My jsme ale přijeli ochutnat, jaké to tady je, se vším všudy. A tak se snažíme tyhle drobné nepříjemnosti :-) přehlížet.

Mistrův dům
se nachází ve staré části vesnice, blízko míst, kde v minulosti bydleli někteří další slavní mistři Čchen Tchaj-ťi nebo Yang Luchan (Jang Lu-čchan) (zakladatel Jang Tchaj-ťi).

Zhu Tiancai (Ču Tchien-cchaj) zde, respektive ve vedlejším domě, který je dnes ruinou, žil a trénoval od svého mládí. V současné době v něm trvale nežije, ale má zde stále své zázemí. V několika místnostech jsme mohli obdivovat spoustu darů, které Mistr dostal od svých studentů a přátel a na které je očividně pyšný.

Od drahých kamenů vysoké hodnoty přes keramiku, čajové nádobí, obrazy, knihy. Nádherná jsou i obrovská čajová moře, ke kterým nás pozval na šálek čaje. Radek překládal, ostatní se dorozumívali víceméně posuňky, ale bylo nám příjemně a byli jsme rádi, že nás pozval do svého soukromí a věnoval nám část svého cenného času.

Zajímavou částí domu je podloubí plné fotografií Mistra, jeho žáků, studentů, přátel. Kromě Radka na nich poznáváme i pár dalších tváří z Akademie.

Dům má dvě části, starší, kde byly dříve otevřené terasy a kde jsou nyní starší pokoje, a novější, přistavenou před pár lety, s „modernějšími“ místnostmi a dvorkem lemovaným podloubím. Podloubí je plné fotografií mistra, jeho žáků a studentů z různých míst světa. Při obhlídce jsme na nich poznali i pár tváří z Akademie.

Cvičí se buď venku na kamenném dvorku s obrovským černobílým symbolem jin a jang, na kterém to při cvičení neuvěřitelně klouže :-)  nebo v tělocvičně, umístěné v horním patře.

A co najdete na talíři?

V jídelně stojí čtyři kulaté stoly s otočným kruhem uprostřed, na který se servíruje jídlo a každý si podle chuti nabírá. Strava je převážně jednoduchá, málo výživná a po pár dnech monotónní.

Základem je shui fan, řídká rýžová (v našem případě většinou jáhlová) kaše, kterou občas nahradí malý neslaný nemastný knedlík, do kterého se ale po prvním ochutnání skoro nikomu nechce.

Občas přijdou i světlé chvilky, když se mezi talíři nabízejícími stále stejnou volbu – tofu, fazolky, houbičky a salát – objeví neotřelý chod nebo dokonce oblíbená vajíčka s rajčaty, která bleskově mizí. Příjemnou tečkou je i sklenka piva a nikomu ani nevadí, že není vychlazené.

 Alena Koutecká

Děkujeme Štěpánovi Krejcarovi za poskytnutí fotografií pro tento článek.

[Ukázat prezentaci]