Radek Kolář se čínskému bojovému umění věnuje více než 30 let. Tchaj-ťi čchüan postupem času zaplnilo jeho život natolik, že se z koníčka stala profese. Založil v Praze Taiji Akademii, jejímž odborným garantem je Mistr Zhu Tiancai [Ču Tchien-cchaj], jeden ze 13 žijících velmistrů Tchaj-ťi na světě. V jižních Čechách přišla na svět Tchaj-ťi škola Talavan, která vychází z tradice čínských škol bojových umění. Jeho přáním je šířit toto umění v podobě, ve které se předává v rodině Chen [Čchen] už 20 generací.
Jak se díváš na svůj osobní rozvoj, svou cestu a studium Čchen Tchaj-ťi čchüan?
Myslím, že můj osobní rozvoj se podobá rozvoji kohokoliv jiného. Je to cesta, která se v životě proměňuje podle toho, v jakém životním stádiu se člověk nachází. Když člověk cvičí Tchaj-ťi čchüan delší dobu, stále si ujasňuje a snaží se porozumět smyslu, důvodu.
Když jsem začínal cvičit jako kluk, ve svých 16 letech, má představa o kung-fu byla ovlivněná filmy a knihami. Byly to sny, které jsem si naplňoval cvičením, a kdyby se mě tenkrát někdo zeptal, co vlastně chci, co je smyslem, odpověď by byla nejasná.
Po třech letech cvičení, když mi bylo 19, jsem najednou viděl jeho smysl zcela zřetelně – byla to možnost seberealizace, poznání, duchovní cesta.
V té době jsem se začal daleko víc věnovat meditaci, pak i józe, spíše než kung-fu, protože jsem v nich našel lepší nástroj právě k seberealizaci. K Tchaj-ťi čchüan jsem se později vrátil kvůli udržování tělesné kondice a taky proto, že mě čínské kung-fu pomohlo dostat se z určitých životních nesnází.
V posledních letech mě velmi zajímá učitelství. Jak inspirovat ostatní, aby kráčeli po své cestě Tchaj-ťi.
Vezmu-li dobu mezi 16 a 40 rokem, řekl bych, že to byla doba, kdy jsem především pracoval na sobě – ve smyslu seberealizace, cesty, cvičení. V posledních letech mě více zajímá učitelství – jak inspirovat ostatní, aby kráčeli po své cestě Tchaj-ťi. I když jsem pořád přesvědčený o tom, že nejlepší, co můžu udělat pro ostatní, je, když budu sám cvičit dobře.
Jak cvičíš?
(směje se) Cvičím nepravidelně, ale snažím se, aby to bylo denně. Cvičím v různých časech, na různých místech. Buď doma na Talavanu nebo v Akademii, nejraději venku. Nemám to tak, že bych denně chodil cvičit na jedno místo.
Co pro Tebe Tchaj-ťi znamená v každodenním životě?
Tchaj-ťi jako životní cesta, jeho principy, směřování k harmonii… to bylo pro mě smyslem a náplní života daleko dříve než se Tchaj-ťi stalo i mým zaměstnáním. Jsou dny, kdy cvičím hodně, a dny, kdy necvičím téměř vůbec, ale každý den se Tchaj-ťi věnuji. Přemýšlím o tom, jak se jeho principy odrážejí v mém životě a dění společnosti vůbec.
Jak se na sebe díváš jako na učitele, mistra Tchaj-ťi?
Jsem jen člověk, který je nadšený pro věc a chce, aby umění Tchaj-ťi bylo součástí našich životů a abychom ho mohli dělat opravdově, o to mi jde. Lidé mě oslovují Radku a to je dobře, protože pokud je můj mistr naživu, mistr je jenom jeden.
Spousta učitelů se dnes ale nechává oslovovat jako mistr?
To je pravda. Není ale mistr jako mistr. Například můj učitel, mistr Zhu Tiancai, má spoustu žáků, kteří mají svoje školy. I někteří studenti jeho žáků mají své školy, to už máme 3 úrovně učitelů… Když začnete jednomu říkat mistr, kdo je pak ten druhý? Začne-li se taky nazývat mistrem, dostanou se na stejnou úroveň, na které ale v pravdě nejsou.
Začne se tedy vymýšlet hierarchie, která zní tradičně, ale je to moderní pojetí. Z mistra se udělá velký velký mistr, da da shi fu [ta ta š‘ fu], z nižšího mistra se udělá da shi fu [ta š‘ fu], velký mistr, a z ještě nižšího se udělá shi fu [š‘ fu].
Ale v tradičním pojetí čínského kung-fu byl vždycky jenom jeden žijící mistr, ostatní byli žáci. Když nějaký žák začal svému učiteli říkat mistře, byl to jejich osobní vztah, ne titul, o kterém se psalo. Ve chvíli, kdy mistr zemřel a žák přebral jeho roli, začali ho jeho žáci oslovovat mistře.
Hierarchie a úcta jsou důležité − když je student přijme, dává mu to šanci něco se naučit.
Nikdo z nás nikdy nedosáhneme úrovně Mistra Zhu Tiancai. Je to dáno tím, jak vyrůstal, cvičil, jak se studiu věnoval, jaké měl učitele, praxi, to všechno nelze napodobit. Vzdálenost mezi mnou a jím je tak obrovská, že mě nikdy nenapadlo, aby mi někdo říkal mistře. To se prostě nedá srovnat.
Na druhou stranu si ale uvědomuji, že jakási hierarchie je důležitá a dobrá pro každého studenta a jeho vývoj. Úcta žáka k učiteli (autoritě) ho vede na jeho cestě, to je důležitá věc. Dříve, když šel někdo do učení, byl to mistr, který vás učil, on vás vedl, ať už to bylo řemeslo kovářské nebo truhlářské. Autorita musí fungovat, protože když ji student přijme, dává mu to šanci něco se naučit. To je hodně důležité.
Rozhovor připravila Jana Chadimová
Informace o výuce a cvičení s Radkem Kolářem najdete ZDE…
