• Facebook
  • Instagram
Telefon recepce: 777 053 225
Taiji, Taichi, Čchi-kung kurzy v praze
  • Rozvrh
  • Kalendář akcí
  • Kurzy
    • Taichi
    • Čchi-kung
    • Kung-fu pro děti i dospělé
  • O nás
    • Učitelé
      • Radek Kolář
      • Petr Donát
    • Instruktoři
    • Členské příspěvky
    • Historie Akademie
    • Pronájem prostor
  • Inspirace
    • Podcast Radka Koláře
    • Články, zajímavosti
    • Slovník pojmů
  • Kontakt
  • Hledat
  • Menu Menu
kolář, Osobnosti, Rozhovory

Radek Kolář: O životě s Tchaj-ťi a Mistrovi Zhu Tiancai (2. díl)

V úvodním díle rozhovoru vyprávěl Radek Kolář o začátcích svého studia Tchaj-ťi čchüan. Jaký vztah má zakladatel pražské Taiji Akademie, školy bojového umění inspirované čínskými kung-fu školami, ke svému mistrovi? A proč je při studiu Tchaj-ťi tak důležité být osobním žákem? O tom jsme si povídali v druhé části rozhovoru…

 

Radku, přibliž nám, jak vypadala výuka v čínské škole kungfu. A jak se z řadového studenta staneš osobním žákem?

ZhuvAka05V tradiční čínské škole kungfu neexistovaly žádné formální stupně, na rozdíl třeba od japonských škol. Žáci se svým mistrem nejen cvičili, ale i žili, podobným způsobem jako v rodině. I oslovení učitele Shifu [š‘-fu] můžeme chápat ve významu otec. Mistr byl tedy otec a žáci byli jeho druhá rodina. Takový byl model čínské školy.

Studenti se navzájem oslovovali mladší žák, starší žák nebo mladší sestra, starší sestra. Přišli jste do školy, nic jste neuměli a pomáhal vám ten, kdo uměl o něco víc než vy, a to byl váš starší bratr nebo starší sestra. Mladší sestra a mladší bratr byli ti, co přišli po vás. 

 

Osobním žákem se stáváte na základě vzájemné důvěry mezi učitelem a žákem.

 

Řekněme, že jdete do kungfu školy, zaplatíte si tam rok a cvičíte. Pak buď jdete jinam nebo se rozhodnete zůstat. Stát se osobním žákem znamená, že vás učitel přijme do užšího rodinného kruhu. Nesouvisí to ale s vaší pokročilostí, to je důležité. Osobním žákem se nestáváte na základě pokročilosti, ale na základě vzájemné důvěry mezi učitelem a žákem.

Učitel tedy klade velký důraz na vaši loajalitu, oddanost a vedle toho pak na váš talent a schopnost umění rozvíjet. V dnešní době se to už celé posunulo do jiné roviny, nicméně stát se osobním žákem stále znamená projít určitým obřadem.

 

zhu-taichi-1999Jak obřad přijetí probíhá a co z něj vyplývá?

Při obřadu musí být svědkem někdo, kdo už osobním žákem mistra je. Vy se mistrovi třikrát pokloníte, předáte mu dárek a dáte mu napít čaje. On se napije a tím vyjádří, že vás přijímá za svého osobního žáka. Váš vztah se v té chvíli změní, učitel vás začne brát jako člena rodiny a vy se také jako člen rodiny musíte chovat. Začnete se řídit určitými etickými pravidly. 

 

Můžeš víc přiblížit, proč je důležité být osobním žákem?

Tchaj-ťi čchüan jako umění je otázkou určitého vnitřního předání, které mistr nese v sobě. Porozumět mu neznamená jen odkoukat pohyby. Znamená to získat jakési vnitřní předání, myslím tím vědomosti, pohledy na věc, přístupy ke cvičení, celý soubor věcí obsažených v umění… Na to je potřeba, aby byl vztah mezi učitelem a žákem osobní.

Na druhou stranu, čím je vztah mezi učitelem a žákem osobnější, tím těžší je udržet v sobě úctu a autoritu vůči dané osobě. Tzn. na jedné straně učitel začne být osobní vůči vám a na druhé ho stále musíte vnímat jako učitele, ne jako kamaráda, byť se k vám jako kamarád chová.

 

Ve vztahu mezi učitelem a žákem je nesmírně důležitá úcta a důvěra.

 

Je to velká proměna. Z trenéra v kurzu Tchaj-ťi, za který od vás dostal zaplaceno, se stane váš přítel, kamarád, otec. Říká vám své názory, vy je s ním sdílíte. Sledujete jeho život. Vidíte ho nemocného, smutného… Vidíte, že je taky jen člověk a přesto je vaším učitelem a vy ho musíte ctít.

ZhuvAka06Ve chvíli, kdy k němu přestanete mít vztah jako ke svému učiteli, přestane být vaším učitelem a už vás nic nenaučí. Tím si cestu uzavřete sami. On sám jde po své cestě a to, jestli jste jeho žákem nebo ne, ho na jeho cestě nijak neovlivní.

Ale ve chvíli, kdy v něm přestanete spatřovat autoritu, kdy mu přestanete věřit a ztratíte úctu k němu… V té chvíli se pomoc na vaší cestě z jeho strany zastaví.

Takže pokud chcete, aby vám učitel na cestě Tchaj-ťi čchüan pomáhal, jsou rozhodující úcta a důvěra. Jakmile ve vašem vztahu nejsou, musíte si najít jiného učitele. Studovat umění Tchaj-ťi čchüan do hloubky bez učitele je nemožné.

 

Někdy se stane, že žák si v určitém momentu svého studia začne myslet, že cvičí lépe než učitel…

Vztah mezi učitelem a jeho osobním žákem je podobný jako vztah mezi otcem a synem. Na začátku, když se student začíná učit, tak si svého učitele cení nade vše, hltá všechny nové techniky, snaží se splnit všechny jeho pokyny… Postupně získává dovednosti a dostává se dál, do hloubky technik, a také poznává lépe osobnost svého učitele.

V určité fázi nastane něco jako puberta. Žák si myslí, že už všechno umí, že cvičí lépe než jeho učitel, začne mít svoje pohledy na věc a přestává svého učitele respektovat. Je to určitý vývojový stupeň, na němž žák začne více projevovat svou osobnost a uplatňovat svou svobodu při cvičení.

Řekl bych, že je to velmi důležitý moment při výuce. Žádný učitel nechce mít žáky, kteří ho budou jen slepě poslouchat. Chce studenty, kteří budou umění Tchaj-ťi čchüan v sobě rozvíjet sami, budou mít svoje názory. Ale pro studenta je zároveň obzvlášť důležité zachovat si důvěru a především úctu k učiteli.

Ztratí-li žák úctu ke svému učiteli, pak ho už učitel nemůže nic naučit.

Pokud se mu to nepovede, tak se v té chvíli od svého učitele vzdálí a on ho pak už nemůže nic naučit. Pokud se to stane příliš brzy na jeho cestě, tak se jeho vývoj v Tchaj-ťi čchüan zastaví a postupuje dále jen velmi pomalu. Stane-li se to později, pak může student sám dále pokračovat a dosáhnout určité úrovně.

Žák se tedy musí správně rozhodnout, zda je ten správný čas a také rozpoznat, zda mu jeho učitel ještě má co předat. Zda dozrál čas k tomu, aby se od svého učitele úplně oddálil a rozvíjel své umění sám nebo jestli je to okamžik, kdy se z „otce“ stává „partner“ a oba se budou nadále rozvíjet společně a vzájemně se ovlivňovat. Pak je třeba v sobě posílit pokoru a důvěru ve svého učitele.

I tady můžeme vidět paralelu mezi rodiči a dětmi. Když rodiče zestárnou, jsou možná méně zdatní, ale rozumí životu více než my a proto si jich nepřestaneme vážit, učíme se od sebe navzájem. Tak pak vypadá i vztah mezi učitelem a žákem. Pokud na sobě mistr i žák stále pracují, je jejich vztah oboustranně přínosný po mnoho let.

 

V čem spočívá podstata Tchaj-ťi čchüan se dozvíte v závěrečném, třetím díle…

Rozhovor připravila Jana Chadimová

 

Informace o výuce a cvičení s Radkem Kolářem najdete ZDE…

 

12. listopadu, 2017/napsal(a) Radek Kolář
kolář, Osobnosti, Rozhovory

Radek Kolář: O životě s Tchaj-ťi a Mistrovi Zhu Tiancai (1. díl)

Radek Kolář se čínskému bojovému umění věnuje více než 30 let. Tchaj-ťi čchüan postupem času zaplnilo jeho život natolik, že se z koníčka stala profese. Založil v Praze Taiji Akademii, jejímž odborným garantem je Mistr Zhu Tiancai [Ču Tchien-cchaj], jeden ze 13 žijících velmistrů Tchaj-ťi na světě. V jižních Čechách přišla na svět Tchaj-ťi škola Talavan, která vychází z tradice čínských škol bojových umění. Jeho přáním je šířit toto umění v podobě, ve které se předává v rodině Chen [Čchen] už 20 generací.

 

Jak se díváš na svůj osobní rozvoj, svou cestu a studium Čchen Tchaj-ťi čchüan?

Myslím, že můj osobní rozvoj se podobá rozvoji kohokoliv jiného. Je to cesta, která se v životě proměňuje podle toho, v jakém životním stádiu se člověk nachází. Když člověk cvičí Tchaj-ťi čchüan delší dobu, stále si ujasňuje a snaží se porozumět smyslu, důvodu.

Když jsem začínal cvičit jako kluk, ve svých 16 letech, má představa o kung-fu byla ovlivněná filmy a knihami. Byly to sny, které jsem si naplňoval cvičením, a kdyby se mě tenkrát někdo zeptal, co vlastně chci, co je smyslem, odpověď by byla nejasná.

Po třech letech cvičení, když mi bylo 19, jsem najednou viděl jeho smysl zcela zřetelně – byla to možnost seberealizace, poznání, duchovní cesta.

V té době jsem se začal daleko víc věnovat meditaci, pak i józe, spíše než kung-fu, protože jsem v nich našel lepší nástroj právě k seberealizaci. K Tchaj-ťi čchüan jsem se později vrátil kvůli udržování tělesné kondice a taky proto, že mě čínské kung-fu pomohlo dostat se z určitých životních nesnází.

 

V posledních letech mě velmi zajímá učitelství. Jak inspirovat ostatní, aby kráčeli po své cestě Tchaj-ťi.

 

Vezmu-li dobu mezi 16 a 40 rokem, řekl bych, že to byla doba, kdy jsem především pracoval na sobě – ve smyslu seberealizace, cesty, cvičení. V posledních letech mě více zajímá učitelství – jak inspirovat ostatní, aby kráčeli po své cestě Tchaj-ťi. I když jsem pořád přesvědčený o tom, že nejlepší, co můžu udělat pro ostatní, je, když budu sám cvičit dobře. 

 

Jak cvičíš?

(směje se) Cvičím nepravidelně, ale snažím se, aby to bylo denně. Cvičím v různých časech, na různých místech. Buď doma na Talavanu nebo v Akademii, nejraději venku. Nemám to tak, že bych denně chodil cvičit na jedno místo.

 

Co pro Tebe Tchaj-ťi znamená v každodenním životě?

Tchaj-ťi jako životní cesta, jeho principy, směřování k harmonii… to bylo pro mě smyslem a náplní života daleko dříve než se Tchaj-ťi stalo i mým zaměstnáním. Jsou dny, kdy cvičím hodně, a dny, kdy necvičím téměř vůbec, ale každý den se Tchaj-ťi věnuji. Přemýšlím o tom, jak se jeho principy odrážejí v mém životě a dění společnosti vůbec.

 

Jak se na sebe díváš jako na učitele, mistra Tchaj-ťi?

Jsem jen člověk, který je nadšený pro věc a chce, aby umění Tchaj-ťi bylo součástí našich životů a abychom ho mohli dělat opravdově, o to mi jde. Lidé mě oslovují Radku a to je dobře, protože pokud je můj mistr naživu, mistr je jenom jeden.

 

Spousta učitelů se dnes ale nechává oslovovat jako mistr?

To je pravda. Není ale mistr jako mistr. Například můj učitel, mistr Zhu Tiancai, má spoustu žáků, kteří mají svoje školy. I někteří studenti jeho žáků mají své školy, to už máme 3 úrovně učitelů… Když začnete jednomu říkat mistr, kdo je pak ten druhý? Začne-li se taky nazývat mistrem, dostanou se na stejnou úroveň, na které ale v pravdě nejsou.

Začne se tedy vymýšlet hierarchie, která zní tradičně, ale je to moderní pojetí. Z mistra se udělá velký velký mistr, da da shi fu [ta ta š‘ fu], z nižšího mistra se udělá da shi fu [ta š‘ fu], velký mistr, a z ještě nižšího se udělá shi fu [š‘ fu].

Ale v tradičním pojetí čínského kung-fu byl vždycky jenom jeden žijící mistr, ostatní byli žáci. Když nějaký žák začal svému učiteli říkat mistře, byl to jejich osobní vztah, ne titul, o kterém se psalo. Ve chvíli, kdy mistr zemřel a žák přebral jeho roli, začali ho jeho žáci oslovovat mistře.

Hierarchie a úcta jsou důležité − když je student přijme, dává mu to šanci něco se naučit.

Nikdo z nás nikdy nedosáhneme úrovně Mistra Zhu Tiancai. Je to dáno tím, jak vyrůstal, cvičil, jak se studiu věnoval, jaké měl učitele, praxi, to všechno nelze napodobit. Vzdálenost mezi mnou a jím je tak obrovská, že mě nikdy nenapadlo, aby mi někdo říkal mistře. To se prostě nedá srovnat.

Na druhou stranu si ale uvědomuji, že jakási hierarchie je důležitá a dobrá pro každého studenta a jeho vývoj. Úcta žáka k učiteli (autoritě) ho vede na jeho cestě, to je důležitá věc. Dříve, když šel někdo do učení, byl to mistr, který vás učil, on vás vedl, ať už to bylo řemeslo kovářské nebo truhlářské. Autorita musí fungovat, protože když ji student přijme, dává mu to šanci něco se naučit. To je hodně důležité.

 


Pokračování ve 2. díle

Rozhovor připravila Jana Chadimová

 

Informace o výuce a cvičení s Radkem Kolářem najdete ZDE…

 

30. října, 2017/napsal(a) Radek Kolář

Přidejte se na náš Facebook

baner330
© Copyright - Radek Kolář 2020
  • Facebook
  • Instagram
  • Rozvrh
  • Kalendář akcí
  • Kurzy
  • O nás
  • Inspirace
  • Kontakt
Scroll to top