V první části tohoto článku jsme si přečetli o rozdílu mezi studentem a žákem. Seznámili jsme se s povinnostmi, které pro žáka i mistra přináší tento vztah připomínající spojení mezi rodiči a dětmi. Další část podrobněji vysvětluje, kdo je opravdový „š‘ fu“, a jak probíhá ceremoniál přijetí za žáka.  

Kdo je š‘ fu a čch‘-ang-fu?

Slovo „fu“ v „š‘ fu“ (shi fu) mění ve spojení s různými slovy význam. V kombinaci se slovem „mu“ se stává slovem „fumu“, což znamená rodiče. Vztah k rodičům je velice posvátný. Dávají nám život a pracují tvrdě v potu tváře až do své smrti, aby se o nás postarali. Dělají, co je v jejich silách, aby nás vychovali a stali se z nás dobří a prospěšní členové společnosti. Obětují pro nás v podstatě vše, peníze, majetek i možnosti.

Opravdoví „š‘ fu“ jsou v bojovém umění považováni za rodiče. Vždy dohlíží, jestli řádně cvičíme a prospíváme v bojovém umění, jsme-li zdraví a máme dobré životní podmínky atd. Dokud jsou děti malé, rodiče tvrdě pracují, aby je vychovali. Když rodiče zestárnou, děti se naopak starají o ně.

Podobně je tomu také ve vztahu mezi mistrem a žákem. Dokud je žák nováčkem ve smyslu zvládnutí bojového umění, „š‘ fu“ tvrdě pracuje, aby mu zajistil bezpečí a maximální pokrok. Snaží se, aby student ovládl bojové umění co nejlépe. Když „š‘ fu“ zestárne, žák se naopak stará o jeho školu a další studenty. Tím se zároveň učí, jak ctít své pokrevní rodiče a jak se o ně postarat. V tomto ohledu je vztah mistra a žáka podobný vztahu rodiče a dítěte.

Vztah mezi mistrem a žákem je na jedné straně podobný vztahu mezi rodičem a dítětem, na druhé straně připomíná vztah mezi manželi.

V kombinaci se slovem „čch‘-ang“ (chiang) vzniká slovo „čch‘-ang-fu“ (chiangfu), což znamená manžel. V tradičním pojetí, když se žena vdá, vstupuje do rodiny manžela. Manžel vydělává peníze na chod rodiny a žena má na starost vše, co se týká domácnosti, včetně manžela. Oba se o sebe vzájemně starají a podporují se v tom, co dělají. Jsou si oddáni a pečují jeden o druhého.

Opravdový „š‘ fu“ je jako manžel nebo manželka. Stará se o své žáky a ochraňuje je s láskou a starostlivě. Žák oplácí totéž mistrovi. Žák a „š‘ fu“ podporují jeden druhého a stárnou spolu. Tak se žáci učí podporovat své životní partnery a sdílet s nimi radostné i těžké okamžiky. V tomto ohledu je vztah mistra a žáka podobný vztahu manžela a manželky.

Jak se stát žákem?

Student, který má pocit, že je připravený, nebo se chce stát žákem, musí přistoupit k mistrovi a požádat ho, aby ho přijal za svého žáka. Může se jednat o přímou otázku typu: „Přijmeš mě za žáka?“ nebo „Mohu se stát tvým žákem?“

Je na mistrovi, bude-li souhlasit. Pokud cítí, že je žák připravený, může jej přijmout. Pokud má pocit, že tomu tak není nebo k němu nemá důvěru, může jeho žádost odmítnout. V některých případech mistři přijímají žáky z bohatých rodin, protože jejich finanční podpora jim zajistí peníze na živobytí. Mistr je pak schopen učit a předávat své umění i ostatním studentům a žákům, aniž by od nich žádal vysoké poplatky. V minulosti se podobné případy stávaly často.

Pro přijímání žáků neexistují žádná daná pravidla. Je pouze na mistrovi, jak se rozhodne. Pokud souhlasí, následuje ceremoniál pro přijetí žáka. Ten se může odehrát jednoduše, pouhým předáním „červeného balíčku“ obsahujícího peníze pro mistra, který sedí při obřadu na židli. Žák se mistrovi třikrát pokloní na znamení úcty a oficiálně se ho zeptá, zdali ho přijímá za svého žáka. Od té chvíle ho oslovuje titulem „š‘ fu“.

Ceremoniál přijetí za žáka se často odehrává před oltářem předchozích mistrů, zakládajícího mistra nebo Kuan Kunga, patrona čínského bojového umění.

Někteří mistři vyžadují, aby se ceremoniál odehrál před oltářem předchozích mistrů, zakládajícího mistra nebo Kuan Kunga (Guan Gonga), patrona čínského bojového umění, který získal božskou podobu a je v Číně považován za „Boha války“, „Ochránce spravedlivých“ a „Patrona bratrství“. Většina mistrů Tchaj-ťi bude zřejmě vyžadovat, aby se obřad odehrával před oltářem Čchan San Fenga (Chang San Fenga), zakladatele Tchaj-ťi čchüan. Tato tradice se i v 21. století přísně dodržuje zejména ve stylu Jang (Yang) a Wu Tchaj-ťi Čchüan.

Student musí také vědět, jaké množství peněz by měl „červený balíček“ obsahovat. Částka se liší podle mistra a finančního zázemí konkrétního studenta – bohatí studenti pochopitelně platí vyšší obnos. Někteří mistři žádají horentní sumy, např. 10 000 amerických dolarů, zatímco jiným stačí pouhých 1 000 dolarů. Někdy může rozhodnutí záviset i na samotném studentovi.

Vždy ale platí, že získáte pouze tolik, kolik vložíte. Pokud student váhá s výší částky, je to považováno za známku toho, že si neváží možnosti studovat v mistrově užším kruhu. Mistr se bude tudíž také držet zpátky a předá studentovi pouze tolik vědomostí, kolik uznání od něj získal prostřednictvím nabízené částky. Mistr si také může myslet, že student netouží upřímně stát se jeho žákem nebo není dostatečně oddaný. A tak mu zůstane část mistrova učení skryta. Jinými slovy, mistr vnímá, do jaké míry žák mistra i jeho učení oceňuje, a tak k němu i přistupuje. Proto je nejlepší zaplatit požadovanou částku nebo alespoň tolik, kolik je žák za daných okolností schopen.

V případě Tchaj-ťi Čchüan se student, který se chce naučit „nej kung“, musí stát žákem. Hodně studentů projde ceremoniálem pro žáky paj š‘ (bai shi), protože toto učení bylo tajné a nikdo zvenčí k němu neměl přístup. Rádi si proto za možnost naučit se „nej kung“ zaplatí. Je to legitimní a zdá se, že v současné době i standardní postup některých Tchaj-ťi mistrů stylu Wu. Jindy si mistr nechá zaplatit za žákovský ceremoniál a poté si účtuje zvláštní poplatek za další výuku, např. nej kung, san shou, boxing, cvičení s mečem, šavlí, kopím apod. Oba postupy jsou celkem běžné.

Autor: John Chow

K tradičním čínským bojovým uměním patří bezesporu zbraně a Čchen Tchaj-ťi není výjimkou. Během Mistrovy (Zhu Tiancai [Ču Tchien-cchaj]) červnové návštěvy Taiji Akademie tedy přirozeně došlo i na seminář s touto tematikou, a to na nejpopulárnější − a dost možná nejtěžší na zvládnutí − přímý meč, jian [ťien]. Seminář byl zaměřen na dynamiku sestavy a opravy forem, aby jejich provedení odpovídalo smyslu jednotlivých technik.

Úvod patřil krátkému seznámení se základními principy zacházení s mečem (držení, využití jeho částí). Ruka musí držet meč pevně, aby nebyl snadno vyražen nebo nevyklouzl, zároveň však uvolněně, aby neztuhlo zápěstí, na kterém většina technik meče závisí.

S trochou zjednodušení lze říci, že polovina techniky meče je práce a uvolnění nohou, druhá polovina práce a uvolnění zápěstí. A protože jde o Tchaj-ťi, vše musíme spojit s navíjením hedvábného vlákna − a jak jinak než vytrvalým cvičením.

Cvičení s mečem rozvíjí sílu, dynamiku pohybu a uvolňuje zápěstí.

V průběhu následující hodiny a půl jsme postupně procházeli sestavu v blocích po několika formách se zaměřením na správnou dynamiku, živost pohybu a vedení zbraně.

Meč by se měl pohybovat jako drak po obloze a ve formách demonstrovaných Zhu Xianghuou [Ču Siang-chuou] byl “dračí” či “hadí” způsob pohybu meče jasně vidět. Změny směru jsou plynulé a například bodnutí připomínají výpadem a stažením útok hada nebo mrskání hadího jazyka.

Závěr semináře patřil dotazům a vysvětlování nejasností, smyslu nebo detailů provedení některých forem. Ze zaujaté diskuse bylo cítit, že meč v Čchen Tchaj-ťi není v žádném případě pouze krásnou, nicméně definitivně mrtvou dovedností. Kromě rozvíjení síly, dynamiky pohybu a uvolňování zápěstí může mít také praktický význam – většinu technik meče lze provádět například i s obyčejnou holí.

Meč je jednou ze čtyř hlavních zbraní spolu s holí, kopím a šavlí a bývá nazýván gentlemanem mezi zbraněmi.

Seminář vedl převážně Mistr Zhu Xianghua, ale o přítomnost Mistra Zhu Tiancai jsme ochuzeni nebyli − procházel mezi námi, opravoval nás a na závěr jsme si sestavu zacvičili společně.

Meč bývá nazýván “Gentlemanem mezi zbraněmi”. Na semináři nám oba učitelé ukázali, proč tomu tak je, a pokusili se nám předat esenci celé sestavy. V rámci dvouhodinového semináře se to, myslím, zdařilo a posunuli jsme se o další krok k tomu, aby naše cvičení a provedení forem co nejvíce odpovídalo titulu a smyslu této tradiční zbraně.

Jan Roček

[Ukázat prezentaci]

Sestava 13 forem (Lao-ťia ji-lu š-san-š) je zpravidla první sestavou, se kterou se při cvičení Tchaj-ťi u nás v Akademii setkáváme. Nejedná se o tradiční, ale o poměrně novou sestavu, kterou vytvořil Mistr Zhu Tiancai [Ču Tchiencaj] během své návštěvy v Praze v roce 1999. Během letošní Mistrovy návštěvy Akademie jsme tedy měli jedinečnou možnost čerpat přímo od toho nejpovolanějšího.

Na sestavu 13 forem se lze dívat i jako na jakýsi krátký průřez první ze dvou tradičních sestav stylu Čchen 74 forem Lao-ťia ji-lu. Jak název napovídá, sestava obsahuje 13 forem z původní sestavy.

A vzhledem k tomu, že v Lao-ťia ji-lu se formy opakují, pokrývá tato „třináctka“ více než polovinu z jejích 74 forem. Není tedy překvapením, že seminář s Mistrem Zhu Tiancaiem a jeho nejmladším synem Zhu Xianghuou [Ču Siang-chuou] přilákal i řadu studentů, kteří již cvičí sestavu Lao-ťia ji-lu.

Celým dnem nás provázelo několik zásadních témat, která pro nás nebyla nová, nicméně vzhledem ke své důležitosti si zaslouží zvláštní pozornost. Přirozeně se nám totiž stává, že jak se postupně soustředíme na více a více detailů jednotlivých forem, často nás to zaměstnává natolik, že se z našeho cvičení začnou vytrácet základní principy, na kterých by naše cvičení mělo být postaveno.

Porozumění těmto principům, získávání dovedností v jejich aplikaci a jejich upevňování prostřednictvím opakovaného procvičování tedy zpravidla naše Tchaj-ťi posune více než hromadění nových poznatků.

Na programu bylo několik důležitých témat: správné vedení pohybu pasem, princip otevírání a zavírání či dýchání.

A o jaká témata tedy šlo?

Celková koordinace těla a vedení pohybu pasem. Opření se do nohou, správná pozice a přisednutí, abychom mohli využít síly nohou a prostřednictvím pasu ji použít k vedení pohybů horní části těla.

Otevírání a zavírání. Všechny pohyby v Tchaj-ťi jsou střídáním otevírání a zavírání. Abychom to mohli promítnout do svého cvičení, je důležité vědět, kdy se která část našeho těla otevírá a kdy zavírá, kdy se otevírání mění v zavírání a naopak a jak se to projevuje v nastavení jednotlivých kloubů a oblouků, které vytváří naši pozici.

Dýchání. Postupem času bychom se měli snažit dopracovat k tomu, aby se motorem našeho cvičení stal obrácený břišní dech. Pokud se však obrácené břišní dýchání teprve učíme, je pro jeho nácvik vhodnější využít nejprve statické pozice, případně jednodušší pohyby, a až později ho aplikovat v sestavě.

Seminář byl výbornou příležitostí vyzkoušet si jiný styl výuky, zacvičit si s oběma mistry, zjistit, na co kladou důraz, kde vidí naše rezervy, nebo třeba i vidět odlišný přístup dvou různých generací. Zároveň nám seminář poskytl prostor vrátit se k základním principům; zaměřit se na ně v jednotlivých formách a uvědomit si, kde jsme s nimi v souladu a kde nás ještě naopak čeká práce.

A že je to práce, která stojí za to, nepochyboval v přítomnosti Mistra Zhu Tiancai asi nikdo. Nejen díky jeho neskutečné energii nebo pohybům, které fascinují svou přirozeností, harmonií, měkkostí, klidem a zároveň živostí. Ale především díky pohodě a radosti, která z něho dýchala při každém pohybu a kterou si může dopřávat každý z nás bez ohledu na pokročilost.

Lucie Urbanová

[Ukázat prezentaci]

K umění Tchaj-ťi čchüan neodmyslitelně patří taoistická filozofie. V následujícím příběhu se o taoismu možná dozvíte něco víc – především o tom, jak vypadal „v praxi“. Ve staré Číně se na původní filozofii Starého mistra (Lao-c’) nabalila spousta mystiky, tajemna, přibyly různé legendy, alchymie, praktiky k dosažení nesmrtelnosti atd. Tento „náboženský“ taoismus je pro západního člověka stěží pochopitelný.

V příběhu „Taoista na Hoře námahy“ do něj můžeme alespoň trochu nahlédnout. Příběh pochází ze sbírky „Zkazky o šesteru cest osudu“ od Pu Songlinga [Pchu Sung-linga]. Pu Songling byl literát, vzdělanec a učitel; narodil se v roce 1640, v době, kdy se chýlila ke konci éra dynastie Ming a kdy Chen Wanting [Čchen Wan-tching] koncipoval bojové umění Tchaj-ťi čchüan. Pu Songlingova sbírka fantastických povídek a novel si získala nesmírnou oblibu v Číně i za jejími hranicemi.

V našem městě žil mladý Wang, sedmé dítě staré a zámožné rodiny. Už od mládí miloval tajné nauky taoismu. Tu se doslechl, že na Hoře námahy pobývá mnoho těch, kdož dosáhli nesmrtelnosti. Hodil si tedy vak s knihami přes rameno a vydal se na cestu, že se tam podívá.

Vystoupil až na vrchol hory, kde nalezl klášter skrytý a tichý. Jediný taoistický kněz tam seděl v rozjímání na polštáři upleteném z rákosí. Sněhobílý vlas mu spadal na krk, jeho pohled byl pronikavý a pln mohutné duševní síly.

Wang se před knězem vrhl na tvář a začal s ním rozprávět. Užasl nad původností jeho podivuhodných výkladů. Prosil ho tedy, aby ho přijal za svého učedníka, ale kněz odpověděl:

„Obávám se, že jsi slabé přirozenosti a zhýčkaný, a nedovedeš snášet námahy.“

Wang ho ubezpečoval, že dovede vše, a tak mu kněz dovolil zůstat.

Žáci onoho kněze byli velmi početní a shromažďovali se vždy, když se začalo smrákat. Wang se se všemi pozdravil a zůstal v klášteře.

Za mrazivého rána kněz Wanga probudil, dal mu sekyru a poslal ho s ostatními sbírat chrastí. Wang se horlivě snažil, aby se něčemu naučil, ale asi za měsíc měl ruce i nohy pokryty puchýři jako larvami bource a nemohl už dále snášet tuto dřinu.

Tajně se v něm rodila touha po návratu.

Když se jednoho večera vrátil do kláštera, uzřel tam dva muže popíjet s knězem. Slunce už zapadalo, dosud však nerozsvítili lampu ani svíci. Kněz vystřihl papír v podobě kulatého bronzového zrcadla a přilepil jej na zeď. Za malý okamžik měsíční záře osvítila zeď a v záři zrcadla bylo možno rozeznat každé chmýří i osinu klasu. Žáci se shromáždili kolem kněze a běhali sem a tam, jak jim poroučel.

Pojednou jeden z hostů řekl:

„Blažená noci překypující radostí! I oni se musí účastnit našeho veselí!“

Vzal konvici s vínem, která stála na stole, a poručil žákům, aby se o ni rozdělili, že se dnes všichni musí opít na mol.

„Je nás sedm nebo osm,“ pomyslil si Wang, „což se na každého dostane z jediné konvice vína?“

Všichni honem sháněli pohárek, misku, každý si chtěl nalít první, první pít. Měli strach, že se láhev vyprázdní, ale čepovali, nalévali opět a opět, a vína v konvici neubývalo.

Wang se tomu velmi podivil.

Tu řekl jeden z hostů:

„Dostalo se nám již pocty, že nám měsíc svítí k naší hostině. Není však půvabné popíjet v tichu, nudně. Což abychom pozvali Paní z měsíce, aby sem přišla?“

Potom mrštil tyčinkou na jídlo do středu měsíce a vzápětí se objevila v zářícím kotouči krásná žena a vyšla ven. Nejprve byla sotva stopu velká, ale když sestoupila na zem, nebyla už menší než pozemské ženy. Měla útlý pas, štíhlou šíji a začala ladně tančit Tanec duhy. Přitom zpívala:

„Víly, mé víly, vy jste se vrátily, a mne vězní v chladném měsíčním paláci!“

Hlas její byl čistý a třepotal se jako píseň flétny. Dozpívala.

Najednou zakroužila, vznesla se do výše a skokem se octla na stole. Než se ohromení žáci vzpamatovali, proměnila se opět v tyčinku na jídlo.

Všichni tři mužové se rozchechtali na celé kolo.

„Nade vše radostná je dnešní noc,“ řekl druhý z hostů, “ale zmáhá mě již síla vína. Snad bys nám mohl vystrojit hostinu na rozloučenou v měsíčním paláci?“

Vstali od stolu a pomalu vstoupili do měsíce. Žáci viděli, jak všichni tři sedí v měsíci a popíjejí, i vousy a obočí bylo zřetelně vidět, jako by se odráželi v nějakém zrcadle.

Po krátké době měsíc pohasl a žáci přinesli rozžatou svíci.

Hosté zmizeli, jen kněz samojediný seděl u stolku. Na stole se povalovaly zbytky jídel a ovoce a z měsíce na zdi zbyl toliko papír, kulatý jako zrcadlo.

To bylo vše.

Kněz se zeptal žáků, zda-li se dost napili, a když přisvědčili, řekl:

„Když máte dost, musíte si jít časně lehnout, abyste ráno nezmeškali sbírání chrastí.“

Žáci přisvědčili a odebrali se na lůžko.

Wang byl v hloubi srdce pln radosti a nadšení. Myšlenka na návrat v něm zase pohasla.

Opět uplynul měsíc v nesnesitelné dřině a kněz je stále nenaučil ani jedinému kousku. Už se mu zdálo, že nemůže déle čekat, a proto řekl knězi:

„Váš žák nelitoval několika set mil cesty, aby vstoupil u vás do učení. I kdyby se mi nepodařilo osvojit si umění věčného života, aspoň nějaké sebemenší naučení bylo by útěchou mému vědychtivému srdci. Strávil jsem tu však už asi dva nebo tři měsíce a nedělám nic jiného, než že ráno jdu na dříví a večer se vracím. Nenaučil jsem se doma snášet takovou dřinu.“

„Vždyť jsem hned říkal, že pro vás takový život není,“ usmál se kněz. “Dnes došlo na má slova. Nu, zítra, ráno vás vypravím na cestu domů.“

„Tolik dní jsem tu pracoval, snad byste mě tedy mohl, mistře, naučit aspoň nějakému malinkému kouzlu, aby moje cesta sem nebyla zhola nadarmo,“ prosil Wang.

„A co byste chtěl umět?“ zeptal se kněz.

„Pozoroval jsem,“ odpověděl Wang, “že vždy, když někam jdete, bez nesnází procházíte každou zdí a stěnou. To kdybych uměl, byl bych spokojen.“

Taoista se zasmál a slíbil mu to. Nejprve ho naučil příslušnému zaříkání. Poručil mu, aby je opakoval, a pak vykřikl: „Vejdi!“

Wang došel až ke zdi, ale neodvážil se vstoupit.

„Jen to zkus,“ pobízel ho kněz, načež se Wang pomalu přiblížil ke zdi, ale ta opět nepovolila.

„Musíš se shýbnout a prudce proběhnout, a ne takhle loudavě.

Wang tedy odstoupil na několik kroků a rozběhl se proti zdi. Prolétl jí, jako by jí nebylo. Ohlíží se, a opravdu stojí na druhé straně.

Rozradostněn se vrátil zpět, aby poděkoval knězi za poučení.

Kněz mu přikázal: „Ale až se vrátíš, musíš žít čistým životem, jinak pozbude zaříkadlo síly.“

Potom mu dal peníze na cestu a poslal ho domů.

Jen se Wang dostal domů, hned se začal chlubit, že potkal světce, který procházel každou zdí, jako by jí nebylo. Když mu žena nevěřila, chtěl jí Wang předvést své umění. Odstoupil několik kroků od zdi a rozběhl se proti ní. Udeřil jako beran hlavou o tvrdou zeď a padl v bezvědomí na zem. Žena mu pomohla vstát a začala ho prohlížet. Na čele mu naskočila boule jako veliké vejce. Žena se mu smála, dobírala si ho, a Wang nevěděl, zda se má zlobit nebo stydět.

„V tom knězi nebylo nic dobrého,“ huboval.