Honzu (*1972) provází Tchaj-ťi už 13 let. V dospívání se věnoval sportovnímu karate, v posledních letech i historickému šermu, kde si vyzkoušel boj s replikami skutečných zbraní. Při hledání uceleného systému bojového umění objevil v roce 2004 Taiji Akademii, které zůstal věrný dodnes. Kromě sestav beze zbraně rád cvičí sestavy s mečem, šavlí a kopím. V loňském roce se stal instruktorem tchuej-šou.
Honzo, vzpomínáš si na své úplně první setkání s Tchaj-ťi?
První setkání s Tchaj-ťi přišlo na střední škole ještě před revolucí. Předtím jsem měl povědomí o Tchaj-ťi z cestopisů jako „o cvičení pro čínské důchodce v Tiantan [Tchien-tchan] parku v Pekingu“.
Na střední škole jsme s kamarádem cvičili tradiční karate a později i další styly se zbraní i bez. Vedle cvičení mě začala čím dál více zajímat historie bojových umění.
Narazil jsem na zmínku o vnitřních bojových uměních, ke kterým Tchaj-ťi patří. Bylo to trochu překvapení, že to není jen gymnastika, a začal jsem tedy podle možností shánět materiály a zkoušel cvičit styl Yang [Jang] při svém běžném tréninku. Hrozně, ale s nadšením. Bylo mi to něčím blízké.
Co jsi od Tchaj-ťi čekal, když jsi začínal?
Měl jsem nějaké zdravotní problémy a věděl jsem, že se sebou chci něco udělat. V okolí jsem viděl spoustu případů lidí s podlomeným zdravím. A tak jsem hledal, co budu dělat. Netřeba hledat zdravotní gymnastiku, když existují vnitřní bojová umění. A když bojové umění, tak techniky beze zbraně, zbraně, zápasové techniky i Čchi-kung v rámci jednoho konceptu.
Je možné odejít z Akademie, ale Akademie asi těžko odejde ze mě.
A mezi jinými vnitřními styly, kterých najednou bylo po Praze dostatek, jsem našel Taiji Akademii. Měl jsem ale Chen [Čchen] styl spojený s ukázkami nové školy na internetu, plnými záhybů. Ve srovnání s přímočarými externími styly jsem se v tom vůbec nevyznal. Když jsem pak začal v Akademii cvičit, zjistil jsem, že to je úplně jiné, než se zdálo. Tchaj-ťi mě chytlo :-)
Patříš mezi studenty, kteří jsou v Taiji Akademii téměř od jejího založení…
Radek (Kolář) se zabývá Tchaj-ťi jako systémem. Snaží se zlepšovat svou dovednost a přitom se i sám vyvíjet jako učitel. Chce učit dobře. Nebere Tchaj-ťi jen jako práci od – do, ale jako způsob života, což se často nevidí. A Petr (Donát) je na tom podobně. Mám se od nich pořád co učit. Proč odcházet od rozečtené knihy?
Stejně důležitá je pro mě také parta lidí, která se tady schází. Vnímají Tchaj-ťi podobným způsobem, žijí tím. A i ti, co odejdou, se často vrací, táhne je to zpět. Když jdu do Akademie cvičit, je to trochu jako jít domů. Zdejší přístup je pro mě přirozený, bylo snadné přijmout ho za svůj. Asi bych to charakterizoval slovy: Je možné odejít z Akademie, ale Akademie asi těžko odejde ze mě.
Tchaj-ťi je bojové umění i životní cesta.
Co ti Tchaj-ťi čchüan přináší?
Tchaj-ťi je bojové umění, ale zároveň i životní cesta. Zlepšuje mi zdraví. Udržím se déle než dřív v klidu, když jsem pod tlakem. Jak vás to ovlivňuje poznáte z vlastního běžného života. Přistihnete se, že něco děláte jinak než kdysi, jaksi „v Tchaj-ťi stylu“, nebo si krátíte dlouhou chvíli docela maličkým, nenápadným navíjením :-) , víc zapojujete do pohybu celé tělo. A třeba i řešení rozdílných názorů lze pojmout jako tchuej-šou. Lépe rozjetý vlak zkusit řídit do správné stanice, než se před něj postavit.
Jak cvičíš?
Snažím se, jak to jde a kdykoli to jde, denně. Trochu při tom zápolím s nechutí cvičit sám venku na otevřeném místě. Asi moc přemýšlím o okolí.
Jsi instruktorem tchuej-šou. Změnil se tvůj přístup k Tchaj-ťi?
Pro mě to bylo hodně radikální, protože jsem nebyl zvyklý učit. Pořád vidím, kolik toho ještě nevím. Nutí mě to více studovat. Také mám zodpovědnější přístup k vlastnímu tréninku. Musím přijít vždy včas, nepolevovat, koukám na sebe kritičtěji.
Lidé, co cvičí krátce, se snaží dostat rychle k sestavám. Ti, co se Tchaj-ťi věnují dlouho, se naopak často vracejí k základům.
Co bys poradil začínajícím studentům?
Je to klišé, ale čím více trpělivosti, tím lépe. Když začínáte, většinou vás to nudí, a chcete se rychle dostat k sestavám. Kdo se ale na začátku víc věnuje základům, tedy stání ve Wu-ťi, cvičení v nižších postojích a navíjení, má daleko lepší předpoklady se rychle a dobře naučit všechno ostatní.
Sám jsem v prvním období cvičení z dnešního pohledu občas zaměňoval detaily za podstatné věci a někdy se víc staral o následující krok než o ten, který dělám. Asi jako většina začátečníků.
Vybavíš si v souvislosti s Tchaj-ťi nějakou zajímavou historku?
Při předposlední návštěvě Taiji Akademie vyprávěl Mistr Zhu Tiancai o tom, jak bychom měli cvičit alespoň 5 sestav denně pro udržení schopností a že můžeme cvičit kdekoli, třeba i doma.
Osmělil jsem se a zeptal, jak to mám udělat, když se tam se sestavou nevejdu. Mistr se skoro rozčílil, pak rozpažil doširoka ruce a zeptal se: „To nemáš takový prostor? To přece stačí.“
Měl samozřejmě pravdu. Člověk se musí naučit přizpůsobovat sebe cvičení i cvičení sobě, musí začít chápat, že Tchaj-ťi nejsou jen do skály vytesané kroky a pohyby. Pro Mistra to byla jedna jasná věta, já jsem potřeboval 5 let práce, než jsem mohl říci, že chápu, co tím myslel.
Honzo, děkuji za tvé Tchaj-ťi postřehy
Alena Koutecká
