Karel Trnavský

Poko(j/r)ný bojovník Karel Trnavský (*1962) − kuchař, masér, student a dnes už i učitel bojových umění, který provozuje v Sušici terapii tmou. Zajímá ho východní filozofie, zejména buddhismus. Pravidelně navštěvuje Čínu a Thajsko, několikrát pobýval v tamějších klášterech. Na první pohled bojovník, avšak s otevřeným srdcem, oddaný Tchaj-ťi, ve kterém našel svou životní cestu a kterému dnes neváhá podřídit vše. Podívejme se spolu na jeho “Tchaj-ťi příběh”.

Jaká byla tvá cesta k Tchaj-ťi čchüan?

V roce 1990 se vrátil kamarád z Austrálie a vyprávěl mi, že v Perthu chodil na hodiny Tchaj-ťi. Vyvolalo to ve mě zvědavost, toužil jsem dozvědět se víc, ale zůstalo jen u přání. Po pár letech jsem se seznámil s tibetským bojovým uměním, kterému jsem se věnoval asi čtyři až pět let. Od roku 1997 jsem začal jezdit do Thajska a na jedné z cest jsem potkal čínského mnicha, který mě naučil sestavu asi 50 cviků Čchi-kung.

Rozhodující byl rok 1999. Když jsem šel jednou lesní stezkou, uviděl jsem cvičit mnicha. Byla to nádhera. Sedl jsem si u cesty, pozoroval ho a když docvičil, zeptal jsem se, co to bylo. Odpověděl mi, že Tchaj-ťi. Prosil jsem ho, jestli by mě nemohl učit, ale zpočátku byl dost odmítavý. Nakonec se mi podařilo ho přemluvit a společně s dalšími deseti studenty jsem k němu chodil na hodiny. Cvičili jsme formy stylu Jang.

Prostřednictvím Radka Koláře cítím spojení k velmistrovi Zhu Tiancai a samotnému prameni Tchaj-ťi.

Po návratu do Čech jsem cvičil sám, ale chyběl mi učitel. Setkal jsem se s panem Turnébrem, který mi nabídl, že můžu studovat u něj, protože jezdí do Sušice, ale jeho cvičení mě příliš nenadchlo. V roce 2003 jsem navštívil ezoterický festival v Plzni, kde jsem uviděl cvičit Radka Koláře. Když jsem se díval, jak cvičí, tuším sestavu třinácti forem, doslova mi spadla brada. Říkal jsem si: “Co to sakra je? To je neuvěřitelné.” Po ukázce jsem za ním zašel a ptal se ho, kde se to dá naučit. Říkal, že má v Praze Taiji Akademii. A tak jsem od září začal dojíždět do Prahy. Opustil jsem styl Jang a začal se cvičením Čchen.

Můžeš nějak upřesnit, proč studuješ právě v Taiji Akademii?

Učím se u Radka, protože cítím spojení k velmistrovi Zhu Tiancai a samotnému prameni Tchaj-ťi. V Radkovi a jeho Tchaj-ťi, tak jak ho prezentuje, vnímám podstatu cvičení, podstatu navíjení hedvábného vlákna. To je jeden z rozhodujících důvodů, proč jsem si ho vybral. Spousta škol tohle vůbec neřeší.

Díky Mistrovi Zhu Tiancai, Radkovi, ale i dalším instruktorům z Akademie se mé cvičení a chápání cvičení postupně prohlubuje. Hledám inspiraci také v ostatních lidech, jsou mi příkladem a vzorem.

Navíc se s Radkem známe spoustu let, jsme kamarádi, a v Akademii i kolem ní jsem našel spoustu přátel, kterých si vážím. I proto do Prahy jezdím.

S Radkem se při cvičení setkáváš už přes třináct let. Co Ti po tak dlouhé době společné cvičení dává?

Radek je pro mě při cvičení vzorem. Jeho Tchaj-ťi je na vyšší úrovni a tím, že mě opravuje, a ukazuje mi chyby, které dělám, mě inspiruje a rozvíjí.

Uvědomuji si, že abych mu mohl být rovnocenným partnerem při tchuej-šou, potřeboval bych o hodně lepší dovednosti. Mojí nevýhodou je samozřejmě menší výška a kratší ruce, na druhou stranu mám zase nižší těžiště. Každopádně s ním vždy cvičím velmi rád, každé setkání mě posune dál v pochopení ani ne tak sestav, jako spíše skutečného principu Tchaj-ťi.

V Tchaj-ťi jde o překonávání vlastních hranic, o trvalou práci na sobě. Odměnou je dobré zdraví, větší sebejistota a pocit vnitřního klidu.

Co Ti cvičení Tchaj-ťi přináší?

Určitě vnitřní klid. Je to obrovská práce s trpělivostí, překonáváním bolesti, lenosti, vlastních hranic. Pokud je ale člověk ochoten na sobě pracovat, získává dobré zdraví, srovná se mu psychika, cítí se sebejistěji, úplnější. Nachází sám sebe.

Protože muži jsou většinou více jang, ženy více jin, z tohoto úhlu pohledu jde o hledání vnitřní rovnováhy v těle, která se pak přenáší právě do psychiky, vnitřního klidu. Tchaj-ťi je pro mě také určitý životní styl, forma meditace v pohybu, ve které hledám inspiraci.

Samozřejmě nechci opomenout ani bojový aspekt cvičení. I to mě baví, dynamika pohybu, bojové aplikace. Ani tahle stránka pro mě není úplně nepodstatná.

Cvičíš sám nebo ve skupině?

Cvičím hodně sám, ale rád jezdím i na Talavan, kde se potkávám s přáteli z Taiji Akademie. V roce 2006 jsme začali s malou skupinou přátel a nadšenců cvičit v Klatovech a cvičíme tam dodnes. Asi pět let vedu oddíl Tchaj-ťi v Sušici a teď nově od září i v Domažlicích. Pozn. více informací najdete na webových stránkách Karla Trnavského.

Radost je klíčem ke cvičení.

Co bys doporučil lidem, kteří chtějí začít se cvičením?

Především by měli být hodně trpěliví. Je třeba překonat počáteční nezdary, někdy skoro až zoufalost, nechat je být. Soustředit se více na přítomnost, na samotné cvičení, více v něm hledat radost. Myslím si, že radost je klíčem ke cvičení.

Máš nějaký postřeh, o který by ses chtěl podělit s ostatními na závěr?

Napadá mě, že jsem byl v Číně cvičit za mistrem Zhu Tiancai dvakrát a pokaždé jsem si odtamtud přinesl jednu moudrost. První vzpomínka pochází ze cvičení v Tiantan parku v Pekingu. Jednou jsme přišli na místo, kde seděli žáci mistra Feng Zhi Qiang (Feng Č‘ Čchiang).

Radek nás s kamarádem Sašou poprosil, abychom jim zacvičili kousek sestavy 74 forem Lao ťia-jilu. Jeden z žáků, který se na nás chvíli díval, pak Radkovi něco říkal. Dozvěděli jsme se, že nám nemůže nic zásadního vytknout, ale že mu v našem cvičení chybí radost. To pro mě byla důležitá informace.

Podruhé, v roce 2011, jsme byli v Čchen-ťia-kou. Zůstal jsem ve vesnici na chvíli sám a chodil jsem na jídlo s ostatními Číňany. Všiml jsem si tam jednoho bojovníka, který pořád cvičil s mečem. Jednou jsem seděl u jídla a shrbený nad miskou jsem „dlabal“.

Najednou mě ten bojovník začal bouchat do zad a něco mi čínsky říkal. Chtěl jsem samozřejmě vědět, proč to dělá, tak jsem se zeptal Číňanky, která seděla naproti a uměla anglicky. Řekla mi, že mám cvičit Tchaj-ťi nejen na hřišti, ale pořád, 24 hodin denně. Stále bych měl mít rovná záda, soustředit se. Zase jsem si uvědomil něco podstatného.

Děkuji za rozhovor
Alena Koutecká