Lidé a Tchaj-ťi: Petr Vitouš

Petr (*1995) v Taiji Akademii cvičí 10 let, zároveň působí jako instruktor dětských oddílů. V roce 2015 se účastnil semináře pro instruktory pořádaného Mistrem Zhu Tiancai v Čchen-ťia-kou a v roce 2013 vyhrál na mezinárodní soutěži v čínském Jiao-zuo stříbrnou medaili za sestavu s kopím a zlatou medaili za sestavu beze zbraně. V současné době studuje geologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy.

 

Jak a kdy ses k Čchen Tchaj-ťi čchüan dostal?

Bylo to v roce 2005, kdy mi bylo deset let a stal jsem se členem dětského oddílu Tygrů.

 

Vzpomínáš si, jaké byly tvoje začátky?

Asi v deseti letech mě a mému bráchovi táta nabídl, abych jel na letní Tchaj-ťi tábor. On sám tou dobou cvičil už pár let kvůli zádům. Nám ale řekl, že Tchaj-ťi je bojové umění a že se mu učí i děti jako my, což nás zaujalo. Jako kluk jsem byl totiž velmi slabý. Když jsem byl jednou namožený, máma mi vysvětlila, že cvičením zesílím. Tak začala moje dlouhá cesta k Tchaj-ťi.

 

Chtěl bych proniknout hlouběji do základů Tchaj-ťi a ukázat světu, že Tchaj-ťi není jen cvičení pro zdraví.

 

Petře, co pro Tebe znamená cvičit Tchaj-ťi?

Tchaj-ťi mě každým rokem zajímá více a více. Snažím se proniknout hlouběji do jeho základů, porozumět mu, jak to jde, a naučit se ho ovládat. Naučit se s ním bojovat. Což je velmi těžká cesta. Nestačí mi jen „cvičit si“, i když ani to nezatracuji. Chci ukázat světu, že Tchaj-ťi není jen cvičení pro zdraví.

 

Jaké cvičíš sestavy?

Cvičím většinu sestav, které se v Akademii učí, tj. sestavu 13 a 74 forem (Lao-ťia ji-lu), dělové pěsti (Lao-ťia erh-lu), 83 forem Sin-ťia, sestavu s kopím, mečem a šavlí a také tchuej-šou (cvičení ve dvojicích).

 

Účastnil ses nějakých soutěží?

Po pár letech trénování jsem se postupně začal účastnit soutěží a ukázek a získal jsem řadu ocenění, pohárů a medailí. Na soutěžích ale moc lidí nebylo a taky jsem zjistil, že mě úplně nenaplňují. Tak jsem je na pár let odložil. V roce 2013 jsem pak vyhrál na mezinárodní soutěži v čínském Jiao-zuo stříbrnou medaili za sestavu s kopím a zlatou medaili za sestavu beze zbraně, což považuji za svůj životní úspěch.

 

V Akademii jsi získal i řadu kamarádů?

Ano, seznámil jsem se tady se skvělými lidmi, stala se z nás bezva parta, setkávali jsme se i mimo hodiny. Často jsme spolu chodili do čajoven a tam se bavili o všem možném, i o Tchaj-ťi.

 

Cvičil jsi intenzivně už od začátku?

První pár let cvičení jsem se moc nesnažil a můj pokrok taky nebyl nijak zvláštní. Poté jsem však začal více chodit na tréninky, nejen dvakrát týdně a nejen na hodinu, a postupně jsem se začal do cvičení více nořit. Ve druhém ročníku šestiletého gymnázia jsem začal makat opravdu hodně. Hned po škole jsem přijel na trénink a tam strávil 3 až 6 hodin. Doma jsem překonal stud a o víkendech jsem cvičil na ulici před domem další asi 2 až 3 hodiny. Také jsem začal vypomáhat na trénincích a po několika dalších letech se ze mě stal pomocník instruktora a zanedlouho i instruktor dětských oddílů a učím sestavy beze zbraně i se zbraněmi.

 

Dokážeš si vybavit tvůj největší zážitek ve spojení s Tchaj-ťi?

Byla jím asi cesta do Číny v srpnu 2013. Potkal jsem Tchaj-ťi nadšence z celého světa a zúčastnil jsem se dvou soutěží. Jedné, organizované mistrem Zhu Tiancai, která byla spíše festivalem a setkáním mistrových osobních a žáků a jejich žáků z celého světa. Druhá soutěž, která se koná každé dva roky, byla ve městě Jiao-zuo. Jak už jsem říkal, stříbro a zlato, které jsem tam vyhrál, jsou nejhodnotnější ocenění, která jsem kdy dostal. Na této cestě mě však nejvíce motivovalo nadšení pro věc, které jsem sdílel s tolika lidmi.

 

V Číně jsi byl jedním mála, kteří se alespoň trošku domluví místním jazykem? Proč ses začal učit čínsky? 

Za léta cvičení mě Tchaj-ťi tak pohltilo, že jsem se rozhodl začít učit čínsky. Prostřednictvím jazyka mohu poznávat nejen Tchaj-ťi samotné, ale i čínskou kulturu.