Tajemné Wutangské hory
Vzhůru do Wutangských hor…
Během našeho posledního putování po Velké Číně jsme navštívili tajemné a legendami opředené Wutangské hory. Snad každý, kdo se zajímá o čínské kung-fu nebo o čínská taoistická umění, se s tímto pojmem někdy setkal.
Wutangské hory, známé také jako hory Tchaj-che, nebo hory Sien-š´, se nachází v provincii Chu-pej a tvoří součást horského pásma Ta-pa. Svými 71 vrcholy, 36 famózními pohořími a 24 prudkými horskými řekami pokrývají více než 400 čtverečních kilometrů.
Hlavním, nejvyšším vrcholem s nadmořskou výškou 1612 m je Tchien-ču. Ční nad ostatními vrcholy jako vysoký pilíř, jehož špička je stále ponořena v mracích. Říká se, že právě zde se narodil císař Süan-tchien Čen-wu. To je jedním z důvodů, proč se Wutangské hory staly posvátným taoistickým místem. Na počátku vlády dynastie Ming císař Jung-le propůjčil Wutangským horám titul hory Tchaj-jüe-che a pozdější císař Ťia-ťing je nazval horami Süan-jüe. V knize o „Historii Tchaj-che hor“ je napsáno, že: „Žádné jiné hory nemusí čelit tak silným náporům“ a z toho důvodu dostaly název hory Wutang.
Cesta do Wutangských hor není naročná. Díky tomu, že jsou známým a turisticky vyhledávaným místem, mohli jsme si i my dovolit podniknout takovou výpravu bez podpory cestovní kanceláře.
Z Pekingu jsme se vydali vlakem do města Wutang Šan (Wutangské hory), kde jsme si najali místní taxi a dostali se až k úpatí Wutangských hor. Celá oblast je považována za chráněnou, na což vás upozorní netradiční, anglicky psané tabule podél cesty. Hesla jako: „příroda je skutečným bohatstvím člověka“ nebo „ochraňuj náš poklad − přírodu“ jsou na čínské poměry překvapivou snahou o změnu myšlení místních turistů.
V oblasti Wutangských hor je hned několik možností, jak se ubytovat. Nejlevnější, ale asi nejméně praktické, je ubytovat se přímo ve městě Wutangské hory. Odtud je totiž samotné pohoří vzdáleno 30 km. Další možností je využít hotelů na úpatí hor. My jsme se ubytovali v místní škole bojových umění, přímo v horách. Lákala nás možnost sledovat, jakým způsobem se tady žáci učí a zažít na vlastní kůži pobyt ve wutangské škole bojových umění. Strávili jsme zde tři dny. Ačkoliv je škola pojmenovaná po místním taoistickém mnichovi a tváří se jako tradiční, systém výuky se (podobně jako v jiných školách tohoto typu) podřídil zájmu platících klientů. Hlavní náplní je výuka různých vnějších šaolinských stylů (o to mají zájem zejména čínští studenti) a potom také vnitřních stylů obecně známých po celé Číně (taiji, xinyi, pakua − to přitahuje zahraniční studenty, kterých tam bylo deset). Instruktoři jsou oblečeni po vzoru taoistických mnichů (dlouhý černý oblek a dlouhé vlasy stočené na temeni do drdolu).
Výuka začíná v 8.00 ráno a zahrnuje 4 hodiny cvičení s instruktorem během dne a potom volný prostor pro samostudium. Vzhledem k tomu, že se zde v rámci lekcí Tchaj-ťi vyučoval v Číně tak populární styl Jang 24 a 42 forem, rozhodli jsme se cvičení neúčastnit a svůj čas věnovat spíše objevování kouzla a tajemství Wutangských hor.
První den nás čekal výstup na nejvyšší vrchol, posvátnou horu Tchien-ču. Sedm kilometrů schodů vinoucích se neprostupnými lesy a bambusovými háji. Cesta byla provázena extrémní vlhkostí a teplem v údolí a studeným větrem na vrcholku hory. Díky zájmu turistů se cesty na tuto horu začínají opět opravovat, což dává práci místním obyvatelům, kteří žijí ve velmi skromných podmínkách. Kolem vás kličkují nosiči s potravinami pro kláštery na vrcholcích hor a dělníci, kteří ve velkých pytlích nesou rozdrcené kamení na opravu cest. Nevím, jestli existuje težší práce než nosit celý den po kamenných schodech pytel vážící mnohdy až osmdesát kilogramů. Po cestě potkáte děti, které sedí na hromadě kamení a roztloukají velké valouny na drobné oblázky. Bouchání jejich kladívek zní lesem − tvoří jakýsi rytmus, ve kterém stoupáte po schodech.