Jan Pischnoth

Honzu (*1974) zaujalo bojové umění už v deseti letech. Chvíli dělal řecko-římský zápas, v dospívání se věnoval taekwondu. Nakonec, v roce 2011, zakotvil u stylu Čchen Tchaj-ťi čchüan v Taiji Akademii. Kromě základních sestav cvičí i méně obvyklou sestavu se dvěma šavlemi. Od roku 2014 působí jako instruktor kurzů pro dospělé a i v budoucnu by se Tchaj-ťi rád věnoval co nejvíce…

Jaký byl tvůj vztah k bojovému umění, než jsi poznal Tchaj-ťi?

Úplně poprvé jsem se s bojovým uměním setkal ještě jako kluk. Jednou jsem na chatě v letním kině viděl film Zrada a pomsta, krásný starý čínský film. Tam mě to chytlo a už jsem byl lapený.

Když mi bylo 10 let, chodil jsem chvíli na řecko-římský zápas. Pak jsem v 17 letech začal dělat taekwondo. Měl jsem štěstí, že jsem ho měl z první ruky, protože k nám přijeli dva mistři přímo z Koreji. Cvičil jsem asi dva nebo tři roky. S klukama jsme tenkrát docela dřeli, chodili jsme každý den běhat a cvičit do lesa. Jenže pak přišla práce a další zájmy, hudba… Kung-fu jsem měl ale vždycky rád, drželo mě a drží pořád.

Hledal jsem mrtvého mistra a našel jsem jiného, dost živého – Radka Koláře.

Co tě přivedlo do Taiji Akademie a ke stylu Čchen?

Má to vzdálené kořeny z doby, kdy jsem dělal taekwondo. Tenkrát učil kung-fu – asi jako jediný – Roman Hladík. Dostala se ke mně nějaká jeho knížečka. A protože se mi čínské kung-fu vždycky líbilo, přemýšlel jsem, že bych začal. Ale tenkrát mě ještě drželo taekwondo.

Asi před šesti lety jsem si řekl, že sice nejsem ještě úplně starý, ale je nejvyšší čas se sebou něco začít dělat. A tak jsem začal hledat kontakt právě na Romana Hladíka. Někde jsem ho vypátral a u něj jsem objevil odkaz na stránky kungfu.cz Radka Koláře. Zaujalo mě to, a tak jsem Radkovi zavolal. Řekl mi, že dělá styl rodiny Čchen a že se taky trochu perou, ať se přijdu podívat. Zašel jsem se do Taiji Akademie podívat… a už jsem tam zůstal.

Takže tě zaujal styl i učitel…

Ano, jednak se mi líbí, jak Radek cvičí. Je mi blízký styl, jakým učí, dobře to od něj chápu. Když něco vysvětluje, nemám problém tomu na své úrovni rozumět.

A taky vidím velký potenciál vývoje. Radek jezdí pravidelně do Číny, učí se od jednoho z nejpovolanějších, Mistra Zhu Tiancai. Už není nikdo lepší, kdo by o tom více věděl. Je fantastické, že tenhle zdroj informací tu je a že jsem se k němu dostal!

Radek na sobě pracuje, pořád styl studuje. Učitel, který na sobě nepracuje, se nikam nevyvíjí, a může tě učit jen do té úrovně, do které to umí a chápe sám.

Přistupuješ teď, s odstupem času, ke cvičení jinak než na začátku?

Když člověk začíná, je rád, že ví, která ruka jde doleva a která doprava, jestli nakročit pravou nebo levou nohou. Vůbec neřeší, jestli se uvnitř něco točí, jestli to navíjí, kam směřuje pohled nebo síla. Pak se to postupně proměňuje. A jak člověk cvičí víc a víc, začíná vnímat a poznávat své tělo. Záběr je širší a širší, člověk vidí hlouběji do cvičení.

Čím víc vím, tím víc se vracím k začátkům.

Je zajímavé, že čím víc vím, tím víc se vracím k začátkům, hledám větší hloubku v základních věcech. Taky zpětně vidím, že na začátku ke mně přišla informace, která se mě nedotkla, šla úplně mimo mne. Dneska, když ji slyším znovu, říkám si: „Aha, vždyť tohle už jsem kdysi slyšel. Proč mi to tenkrát nic neříkalo.“ Ale dnes už si ji mám kam zasadit.

Zmínil ses, že Tchaj-ťi ovlivňuje i tvůj každodenní život? V jakém směru?

Člověk je fit fyzicky, to je dané, když cvičíte jakýkoli styl Tchaj-ťi. Pokud máte dobrého učitele, pak je to na fyzické stránce znát vždycky, v tom dobrém slova smyslu.

Na duchovní cestě začínáte potkávat jiné lidi, lidi, kteří jsou v pohodě, a „blbci“ se vám vyhýbají. Asi je to dáno tím, že se člověk dostává do větší pohody, podobné frekvence spolu začínají ladit a k člověku přichází stejně naladění lidé.

Několik let jsi instruktorem. Učení otevírá velký prostor pro vlastní sebezdokonalování. Jak tuhle „příležitost“ vnímáš ty?

Při učení mi studenti dávají zpětnou vazbu na to, co už umím, vím a dělám. A častokrát i na to, co ještě neumím. Musím o cvičení daleko víc přemýšlet. Studenti se mě občas zeptají na to, co by mě třeba vůbec nenapadlo. Když to vím, řeknu jim to. Pokud ne, odpovím: „Nevím, zeptám se Radka (Koláře) nebo Petra (Donáta) a vysvětlím vám to příště.“

Někdy, když se dívám, jak ostatní cvičí, napadnou mě věci důležité pro mé vlastní cvičení. Zaujme mě pohyb, chyba dotyčného, kterou u jiných nevidím. Říkám si, proč to dělá, jak bych mu to opravil, a to je výborná zpětná vazba.

Jako jediný v Akademii cvičíš sestavu se 2 šavlemi. Je to tvoje oblíbená sestava?

Dvě šavle jsou krásná sestava, ale už je to taková nadstavba, spíš něco pro radost. Klasikou je sestava 74 forem (Lao-ťia ji-lu), úžasná sestava, ve které je všechno. Krásná je i sestava 13 forem, která ze 74-ky čerpá. Je fantastická hlavně pro začátečníky.

Co bys na základě vlastních zkušeností poradil začínajícím studentům, kteří vstupují do „hlubokých vod“ Tchaj-ťi?

Začátky můžou být pro někoho méně zajímavé. V úvodních hodinách se hodně stojí, málo se toho na první pohled dělá. Nicméně začátky jsou na tom všem to nejdůležitější. Co se v tuhle chvíli naučíme, na tom stavíme celý náš osobní styl. Proto se k základům vlastně pořád vracíme, jak každý sám za sebe, tak při cvičení v Akademii.

Hluboké vody jsou výstižné přirovnání. Když člověk začne, je na hladině, vidí jen dvourozměrný prostor cvičení. Postupně, jak cvičí, jde hlouběji a hlouběji, otevírá se mu i další třetí rozměr, nekonečná a tajemná hloubka Tchaj-ťi…

Máš nějaká přání do budoucna?

Ideálně, abych měl na cvičení vždycky čas. Chci učit, tak času doufám bude dost. Rád bych předával tenhle styl i dalším lidem. Je to krásný styl a bylo by fajn, kdyby k němu měli ostatní přístup.

Honzo, děkuji za inspirativní rozhovor
Alena Koutecká