Zhu Xiang Hua [Ču Siang-chua] je nejmladším synem Mistra Zhu Tiancaie [Ču Tchien-cchaje], jednoho ze 13 velmistrů Tchaj-ťi na světě. Xiang Hua se narodil v roce 1977 ve vesnici Chenjiagou [Čchen-ťia-kou], kolébce Tchaj-ťi čchüan. Bojovému umění se věnuje od svých tří let. Je sice představitelem generace, která k Tchaj-ťi přistupuje více jako ke sportu než k umění sebeobrany, nicméně jeho kouzlu propadl stejně jako otec. Xiang Hua dnes působí jako učitel, jezdí po světě a vede Tiancai Institute v domě svého otce v Chenjiagou.
Kolik ti bylo let, když jsi začal Tchaj-ťi poznávat?
S Tchaj-ťi jsem se začal pomalu seznamovat, když mi byly asi tři nebo čtyři roky. Protože jsem se narodil v Chenjiagou, kde je Tchaj-ťi populární, za otcem často přijížděli studenti. Spousta lidí v našem domě zůstávala a cvičila dlouhou dobu, měsíc nebo dokonce rok.
Tou dobou děti neměly žádný internet, filmy nebo televizi, a tak jsem většinou pozoroval, co se děje kolem. Nikdo se mi tehdy přímo nevěnoval, ale když otec učil, chodil jsem kolem a on mě pobízel, ať cvičím s nimi.
Asi v sedmi nebo osmi letech jsem začal jezdit do sousedního města Wenxianu [Wen-sienu], kde byl oddíl bojového umění pro děti. Chodil jsem normálně do školy a přitom jsem trénoval každý všední den od 5 do 7 hodin ráno a pak po večerech, o víkendu dokonce celé dny. Do oddílu jsem chodil asi 5 let a během té doby jsem se účastnil mnoha soutěží. Ze stovky dětí nakonec zůstaly jen tři, včetně mě, kteří se věnovali bojovému umění více a dostali nabídku chodit do speciální sportovní školy.
Trénink ve sportovní škole je náročnější ve srovnání s tím, jak cvičí lidé, kteří s Tchaj-ťi začínají ve vyšším věku.
Jak vzpomínáš na studium ve sportovní škole?
Sportovní škola v Chengzhou [Čcheng-čou] v hlavním městě provincie Henan [Che-nan] byla běžná střední škola, kde jsme studovali stejné předměty jako v každé jiné škole. Protože se jednalo o sportovní školu, samozřejmě jsme hodně trénovali a také jsme jezdili na spoustu soutěží.
Co všechno každodenní trénink ve sportovní škole obnášel?
Trénink ve škole se lišil od toho, jak trénují lidé, kteří začínají s Tchaj-ťi ve vyšším věku. Já jsem ho studoval opravdu jako bojové umění a ne kvůli zdraví, což je dnes často důvodem, proč lidé k Tchaj-ťi přicházejí.
Ve světě je tak populární proto, že ho může dělat každý, mladý i starý, a začít můžete prakticky v jakémkoli věku.
Umění Tchaj-ťi je velmi hluboké a skrývají se v něm různé dovednosti. Člověk musí procvičovat spoustu věcí podle svých individuálních potřeb. Může cvičit pomalu a nízko, rychle, měkce, tvrdě.
Ve škole byl proto každý den jiný podle toho, co jsme zrovna potřebovali trénovat. Některý den jsme se například soustředili na fajiny [fa-ťiny], opakovali jsme je sto-, dvěstě- nebo třistakrát, pořád dokola.
Jindy jsme stáli několik desítek minut v jednotlivých pozicích. Vzpomínám si, že když jsme třeba přišli pozdě na hodinu, museli jsme za trest stát 30 minut v postoji kung-pu nebo v tanpienu.
Kromě procvičování Tchaj-ťi dovedností jsme stejně jako ostatní sportovci běhali, skákali, věnovali se různým pohybovým a posilovacím aktivitám či jinak cvičili tělo. I tohle jsou věci, které pomáhají zlepšovat vaše Tchaj-ťi.
Po skončení školy jsem se přidal k otci, pomáhal mu a získával zkušenosti.
Kam jsi zamířil po ukončení sportovní školy?
Potřeboval jsem si najít práci, ale vypadal jsem velmi mladě, jako chlapec, a tak u mě moc lidí studovat nechtělo. Věděl jsem, že toho kromě bojového umění moc neumím.
Proto jsem se rozhodl přidat k otci a jezdit s ním po čínských městech a po světě (např. jsem byl v Singapuru, Hongkongu…). Sám jsem moc neučil, spíše jsem získával zkušenosti a pomáhal otci.
Přitom jsem pochopil, že se nutně potřebuji zlepšit. Potřeboval jsem znát více než jen bojové umění, tak jsem se vrátil do školy, tentokrát ke studiu angličtiny, počítačů a obchodu. Když jsem dostudoval, chvíli jsem ještě pomáhal otci, během dne chodil do práce a ráno a večer učil Tchaj-ťi. To trvalo asi pět let.
V té době ses rozhodl vrátit do Chenjiagou? Proč?
Uvědomil jsem si, že takhle žít nechci a nemůžu. Nejlépe ze všeho jsem uměl Tchaj-ťi. Náš dům v Chenjiagou byl po většinu roku zavřený a otevíral se pouze, když přijeli studenti. Rozhodl jsem se tam vrátit, dům otevřít nastálo a začít učit a pokračovat v rodinné tradici. Nakonec se domů vrátil i otec a teď v Chenjiagou učíme společně.
Pokračování rozhovoru najdete ve 2. díle
Rozhovor byl pořízen v červnu 2016 při příležitosti návštěvy Mistra Zhu Tiancaie a jeho syna Zhu Xiang Huy v Taiji Akademii.
