Cesta do Číny 2015 (2. díl)
Z Pekingu do Mistrova domu v Čchen-ťia-kou
Po třech dnech v Pekingu, naplněných mnoha dojmy, aktivitami a jedinečnými setkáními jsme se vydali na jih do místa, od kterého většina z nás očekávala nejvíce. Do Čchen-ťia-kou, rodiště Mistra Zhu Tiancai a kolébky Tchaj-ťi čchüan.
Příjezd do Chenjiagou (Čchen-ťia-kou)
Po návštěvě Pekingu nás čeká první delší cesta po Číně – rychlovlakem do Zhengzhou (Čeng-čou). Do obrovské nádražní čekárny, nacpané k prasknutí ukázněnými Číňany, se dostáváme asi hodinu před odjezdem. Radek radí zaujmout strategické místo hned u dosud zavřeného vstupu na nástupiště.
Proč – to nám méně zkušeným dojde, když začne místní nádražní pracovník vykřikovat cosi do mikrofonu (mimochodem Číňané neustále něco pokřikují a snaží se upoutat vaši pozornost) a obrovská masa lidí se dává do pohybu. Úprk na správné nástupiště, které je jako naschvál až to poslední, se nakonec vyplácí. Kromě svých míst jsme ukořistili i prostor pro zavazadla. Váhavci se později marně, o to však usilovněji, snaží vtěsnat obrovské kufry do malinkatých skulin.
Několikasetkilometrová cesta vlakem utíká relativně rychle. Však taky svištíme rychlostí skoro 300 km za hodinu. V Zhengzhou okamžitě upoutají naše „bledé“ tváře místní taxikáře, kteří nás přesvědčují, že se bez jejich služeb neobejdeme. Radek domlouvá cenu a my s lehkými obavami nastupujeme.
Ujíždíme, krajina pozvolna mění charakter, je vyprahlejší, smutnější, bez zeleně, objevují se zchátralá stavení, pouliční trh, rozkopaná prašná silnice. Jsme v Chenjiagou. Vystupujeme!
První dojem není moc příznivý − špína, ošuntělost, šero, prach. Ubytováváme se a zjišťujeme, co nás v dalších čtrnácti dnech nemine: všudypřítomná létající a plazící se zvířatka (od komárů přes gekony až po neuvěřitelně hlučné cikády, které si nezadají s hardrockovou kapelou); ložní prádlo, které nebudí příliš důvěry; klimatizace, vítající nás při spuštění mokrým plivancem (po určité době vítaným, protože je známkou toho, že stále ještě funguje). Zpočátku horká voda se jak dny běží mění ve studenější a studenější a taky teče méně a méně. A prach, který je všude kolem, se těžko smývá z hlavy i těla.
My jsme ale přijeli ochutnat, jaké to tady je, se vším všudy. A tak se snažíme tyhle drobné nepříjemnosti :-) přehlížet.
Mistrův dům
se nachází ve staré části vesnice, blízko míst, kde v minulosti bydleli někteří další slavní mistři Čchen Tchaj-ťi nebo Yang Luchan (Jang Lu-čchan) (zakladatel Jang Tchaj-ťi).
Zhu Tiancai (Ču Tchien-cchaj) zde, respektive ve vedlejším domě, který je dnes ruinou, žil a trénoval od svého mládí. V současné době v něm trvale nežije, ale má zde stále své zázemí. V několika místnostech jsme mohli obdivovat spoustu darů, které Mistr dostal od svých studentů a přátel a na které je očividně pyšný.
Od drahých kamenů vysoké hodnoty přes keramiku, čajové nádobí, obrazy, knihy. Nádherná jsou i obrovská čajová moře, ke kterým nás pozval na šálek čaje. Radek překládal, ostatní se dorozumívali víceméně posuňky, ale bylo nám příjemně a byli jsme rádi, že nás pozval do svého soukromí a věnoval nám část svého cenného času.
Zajímavou částí domu je podloubí plné fotografií Mistra, jeho žáků, studentů, přátel. Kromě Radka na nich poznáváme i pár dalších tváří z Akademie.
Dům má dvě části, starší, kde byly dříve otevřené terasy a kde jsou nyní starší pokoje, a novější, přistavenou před pár lety, s „modernějšími“ místnostmi a dvorkem lemovaným podloubím. Podloubí je plné fotografií mistra, jeho žáků a studentů z různých míst světa. Při obhlídce jsme na nich poznali i pár tváří z Akademie.
Cvičí se buď venku na kamenném dvorku s obrovským černobílým symbolem jin a jang, na kterém to při cvičení neuvěřitelně klouže :-) nebo v tělocvičně, umístěné v horním patře.
A co najdete na talíři?
V jídelně stojí čtyři kulaté stoly s otočným kruhem uprostřed, na který se servíruje jídlo a každý si podle chuti nabírá. Strava je převážně jednoduchá, málo výživná a po pár dnech monotónní.
Základem je shui fan, řídká rýžová (v našem případě většinou jáhlová) kaše, kterou občas nahradí malý neslaný nemastný knedlík, do kterého se ale po prvním ochutnání skoro nikomu nechce.
Občas přijdou i světlé chvilky, když se mezi talíři nabízejícími stále stejnou volbu – tofu, fazolky, houbičky a salát – objeví neotřelý chod nebo dokonce oblíbená vajíčka s rajčaty, která bleskově mizí. Příjemnou tečkou je i sklenka piva a nikomu ani nevadí, že není vychlazené.
Alena Koutecká
Děkujeme Štěpánovi Krejcarovi za poskytnutí fotografií pro tento článek.
