Zpěvačka Národního divadla vypráví o svém vztahu k Tchaj-ťi

Dana cvičí v Taiji Akademii od roku 2006. Co ji ke cvičení přivedlo a proč u Tchaj-ťi vydržela téměř deset let?

 

Jak jste se dostala k Tchaj-ťi čchüan?

Díky své práci v Národním divadle jsem se dostala i do Japonska a Honkongu a trochu více jsem se seznámila s východní filozofií, která je mi blízká. Odtud už k Tchaj-ťi nebylo daleko.

Ale tím největším impulsem pro mne asi byly mé zdravotní problémy s krční páteří a doporučení lékařky, ať zkusím jógu. Ta mě nezaujala. Rozhodla jsem se zkusit Tchaj-ťi.

 
Cvičení Vám tedy asi pomohlo…

Ano, dělá mi dobře, a to nejen po fyzické stránce, kdy se mi zlepšila kondička. Na jevišti často dělám celkem namáhavé pohyby, které nejsou pro páteř ideální. Cvičením si páteř zase srovnám a uvolním.

Cvičení mi hlavně pomáhá v odreagování a uvolnění se od celodenního napětí z práce, která je hodně aktivní, a já sama jsem velmi temperamentní. Je to chvíle, kdy se soustředím jen na Tchaj-ťi, cvičím a zároveň nalézám zklidnění.

 

Při cvičení nalézám klid a zároveň je pro mě výzvou

 

Dělá Vám radost cvičit si sama pro sebe, nebo je pro vás větší motivací cvičení ve skupině?

Pracuji hlavně večer, proto je pro mě ideální kombinace vlastního cvičení, soukromých lekcí s Radkem Kolářem a cvičení v Klubu Taiji Akademie. Při soukromých lekcích si připadám trochu jako pod mikroskopem, každá chybička je vidět, ale na druhou stranu se díky tomu ve svém cvičení mohu rychleji posunovat dál. Cvičení ve skupině motivuje, nejste sama, kdo dělá chyby a kdo se snaží zlepšit. Začala jsem cvičit i s mečem, který se pro mě stal velmi oblíbenou pomůckou v dalším rozvoji mého cvičení.

 

Dovedete si dnes představit svůj život bez Tchaj-ťi?

Upřímně řečeno ne, Tchaj-ťi se stalo součástí mého života a už to tak asi zůstane.

 

Tento rozhovor byl pořízen v roce 2010. Dana i nadále navštěvuje Akademii.