Vztah mezi mistrem a žákem (2. díl)

V první části tohoto článku jsme si přečetli o rozdílu mezi studentem a žákem. Seznámili jsme se s povinnostmi, které pro žáka i mistra přináší tento vztah připomínající spojení mezi rodiči a dětmi. Další část podrobněji vysvětluje, kdo je opravdový „š‘ fu“, a jak probíhá ceremoniál přijetí za žáka.  

Kdo je š‘ fu a čch‘-ang-fu?

Slovo „fu“ v „š‘ fu“ (shi fu) mění ve spojení s různými slovy význam. V kombinaci se slovem „mu“ se stává slovem „fumu“, což znamená rodiče. Vztah k rodičům je velice posvátný. Dávají nám život a pracují tvrdě v potu tváře až do své smrti, aby se o nás postarali. Dělají, co je v jejich silách, aby nás vychovali a stali se z nás dobří a prospěšní členové společnosti. Obětují pro nás v podstatě vše, peníze, majetek i možnosti.

Opravdoví „š‘ fu“ jsou v bojovém umění považováni za rodiče. Vždy dohlíží, jestli řádně cvičíme a prospíváme v bojovém umění, jsme-li zdraví a máme dobré životní podmínky atd. Dokud jsou děti malé, rodiče tvrdě pracují, aby je vychovali. Když rodiče zestárnou, děti se naopak starají o ně.

Podobně je tomu také ve vztahu mezi mistrem a žákem. Dokud je žák nováčkem ve smyslu zvládnutí bojového umění, „š‘ fu“ tvrdě pracuje, aby mu zajistil bezpečí a maximální pokrok. Snaží se, aby student ovládl bojové umění co nejlépe. Když „š‘ fu“ zestárne, žák se naopak stará o jeho školu a další studenty. Tím se zároveň učí, jak ctít své pokrevní rodiče a jak se o ně postarat. V tomto ohledu je vztah mistra a žáka podobný vztahu rodiče a dítěte.

 

Vztah mezi mistrem a žákem je na jedné straně podobný vztahu mezi rodičem a dítětem, na druhé straně připomíná vztah mezi manželi.

 

V kombinaci se slovem „čch‘-ang“ (chiang) vzniká slovo „čch‘-ang-fu“ (chiangfu), což znamená manžel. V tradičním pojetí, když se žena vdá, vstupuje do rodiny manžela. Manžel vydělává peníze na chod rodiny a žena má na starost vše, co se týká domácnosti, včetně manžela. Oba se o sebe vzájemně starají a podporují se v tom, co dělají. Jsou si oddáni a pečují jeden o druhého.

Opravdový „š‘ fu“ je jako manžel nebo manželka. Stará se o své žáky a ochraňuje je s láskou a starostlivě. Žák oplácí totéž mistrovi. Žák a „š‘ fu“ podporují jeden druhého a stárnou spolu. Tak se žáci učí podporovat své životní partnery a sdílet s nimi radostné i těžké okamžiky. V tomto ohledu je vztah mistra a žáka podobný vztahu manžela a manželky.

Jak se stát žákem?

Student, který má pocit, že je připravený, nebo se chce stát žákem, musí přistoupit k mistrovi a požádat ho, aby ho přijal za svého žáka. Může se jednat o přímou otázku typu: „Přijmeš mě za žáka?“ nebo „Mohu se stát tvým žákem?“

Je na mistrovi, bude-li souhlasit. Pokud cítí, že je žák připravený, může jej přijmout. Pokud má pocit, že tomu tak není nebo k němu nemá důvěru, může jeho žádost odmítnout. V některých případech mistři přijímají žáky z bohatých rodin, protože jejich finanční podpora jim zajistí peníze na živobytí. Mistr je pak schopen učit a předávat své umění i ostatním studentům a žákům, aniž by od nich žádal vysoké poplatky. V minulosti se podobné případy stávaly často.

Pro přijímání žáků neexistují žádná daná pravidla. Je pouze na mistrovi, jak se rozhodne. Pokud souhlasí, následuje ceremoniál pro přijetí žáka. Ten se může odehrát jednoduše, pouhým předáním „červeného balíčku“ obsahujícího peníze pro mistra, který sedí při obřadu na židli. Žák se mistrovi třikrát pokloní na znamení úcty a oficiálně se ho zeptá, zdali ho přijímá za svého žáka. Od té chvíle ho oslovuje titulem „š‘ fu“.

 

Ceremoniál přijetí za žáka se často odehrává před oltářem předchozích mistrů, zakládajícího mistra nebo Kuan Kunga, patrona čínského bojového umění.

 

Někteří mistři vyžadují, aby se ceremoniál odehrál před oltářem předchozích mistrů, zakládajícího mistra nebo Kuan Kunga (Guan Gonga), patrona čínského bojového umění, který získal božskou podobu a je v Číně považován za „Boha války“, „Ochránce spravedlivých“ a „Patrona bratrství“. Většina mistrů Tchaj-ťi bude zřejmě vyžadovat, aby se obřad odehrával před oltářem Čchan San Fenga (Chang San Fenga), zakladatele Tchaj-ťi čchüan. Tato tradice se i v 21. století přísně dodržuje zejména ve stylu Jang (Yang) a Wu Tchaj-ťi Čchüan.

Student musí také vědět, jaké množství peněz by měl „červený balíček“ obsahovat. Částka se liší podle mistra a finančního zázemí konkrétního studenta – bohatí studenti pochopitelně platí vyšší obnos. Někteří mistři žádají horentní sumy, např. 10 000 amerických dolarů, zatímco jiným stačí pouhých 1 000 dolarů. Někdy může rozhodnutí záviset i na samotném studentovi.

Vždy ale platí, že získáte pouze tolik, kolik vložíte. Pokud student váhá s výší částky, je to považováno za známku toho, že si neváží možnosti studovat v mistrově užším kruhu. Mistr se bude tudíž také držet zpátky a předá studentovi pouze tolik vědomostí, kolik uznání od něj získal prostřednictvím nabízené částky. Mistr si také může myslet, že student netouží upřímně stát se jeho žákem nebo není dostatečně oddaný. A tak mu zůstane část mistrova učení skryta. Jinými slovy, mistr vnímá, do jaké míry žák mistra i jeho učení oceňuje, a tak k němu i přistupuje. Proto je nejlepší zaplatit požadovanou částku nebo alespoň tolik, kolik je žák za daných okolností schopen.

V případě Tchaj-ťi Čchüan se student, který se chce naučit „nej kung“, musí stát žákem. Hodně studentů projde ceremoniálem pro žáky paj š‘ (bai shi), protože toto učení bylo tajné a nikdo zvenčí k němu neměl přístup. Rádi si proto za možnost naučit se „nej kung“ zaplatí. Je to legitimní a zdá se, že v současné době i standardní postup některých Tchaj-ťi mistrů stylu Wu. Jindy si mistr nechá zaplatit za žákovský ceremoniál a poté si účtuje zvláštní poplatek za další výuku, např. nej kung, san shou, boxing, cvičení s mečem, šavlí, kopím apod. Oba postupy jsou celkem běžné.

Autor: John Chow