K umění Tchaj-ťi čchüan neodmyslitelně patří taoistická filozofie. V následujícím příběhu se o taoismu možná dozvíte něco víc – především o tom, jak vypadal „v praxi“. Ve staré Číně se na původní filozofii Starého mistra (Lao-c’) nabalila spousta mystiky, tajemna, přibyly různé legendy, alchymie, praktiky k dosažení nesmrtelnosti atd. Tento „náboženský“ taoismus je pro západního člověka stěží pochopitelný.

V příběhu „Taoista na Hoře námahy“ do něj můžeme alespoň trochu nahlédnout. Příběh pochází ze sbírky „Zkazky o šesteru cest osudu“ od Pu Songlinga [Pchu Sung-linga]. Pu Songling byl literát, vzdělanec a učitel; narodil se v roce 1640, v době, kdy se chýlila ke konci éra dynastie Ming a kdy Chen Wanting [Čchen Wan-tching] koncipoval bojové umění Tchaj-ťi čchüan. Pu Songlingova sbírka fantastických povídek a novel si získala nesmírnou oblibu v Číně i za jejími hranicemi.

V našem městě žil mladý Wang, sedmé dítě staré a zámožné rodiny. Už od mládí miloval tajné nauky taoismu. Tu se doslechl, že na Hoře námahy pobývá mnoho těch, kdož dosáhli nesmrtelnosti. Hodil si tedy vak s knihami přes rameno a vydal se na cestu, že se tam podívá.

Vystoupil až na vrchol hory, kde nalezl klášter skrytý a tichý. Jediný taoistický kněz tam seděl v rozjímání na polštáři upleteném z rákosí. Sněhobílý vlas mu spadal na krk, jeho pohled byl pronikavý a pln mohutné duševní síly.

Wang se před knězem vrhl na tvář a začal s ním rozprávět. Užasl nad původností jeho podivuhodných výkladů. Prosil ho tedy, aby ho přijal za svého učedníka, ale kněz odpověděl:

„Obávám se, že jsi slabé přirozenosti a zhýčkaný, a nedovedeš snášet námahy.“

Wang ho ubezpečoval, že dovede vše, a tak mu kněz dovolil zůstat.

Žáci onoho kněze byli velmi početní a shromažďovali se vždy, když se začalo smrákat. Wang se se všemi pozdravil a zůstal v klášteře.

Za mrazivého rána kněz Wanga probudil, dal mu sekyru a poslal ho s ostatními sbírat chrastí. Wang se horlivě snažil, aby se něčemu naučil, ale asi za měsíc měl ruce i nohy pokryty puchýři jako larvami bource a nemohl už dále snášet tuto dřinu.

Tajně se v něm rodila touha po návratu.

Když se jednoho večera vrátil do kláštera, uzřel tam dva muže popíjet s knězem. Slunce už zapadalo, dosud však nerozsvítili lampu ani svíci. Kněz vystřihl papír v podobě kulatého bronzového zrcadla a přilepil jej na zeď. Za malý okamžik měsíční záře osvítila zeď a v záři zrcadla bylo možno rozeznat každé chmýří i osinu klasu. Žáci se shromáždili kolem kněze a běhali sem a tam, jak jim poroučel.

Pojednou jeden z hostů řekl:

„Blažená noci překypující radostí! I oni se musí účastnit našeho veselí!“

Vzal konvici s vínem, která stála na stole, a poručil žákům, aby se o ni rozdělili, že se dnes všichni musí opít na mol.

„Je nás sedm nebo osm,“ pomyslil si Wang, „což se na každého dostane z jediné konvice vína?“

Všichni honem sháněli pohárek, misku, každý si chtěl nalít první, první pít. Měli strach, že se láhev vyprázdní, ale čepovali, nalévali opět a opět, a vína v konvici neubývalo.

Wang se tomu velmi podivil.

Tu řekl jeden z hostů:

„Dostalo se nám již pocty, že nám měsíc svítí k naší hostině. Není však půvabné popíjet v tichu, nudně. Což abychom pozvali Paní z měsíce, aby sem přišla?“

Potom mrštil tyčinkou na jídlo do středu měsíce a vzápětí se objevila v zářícím kotouči krásná žena a vyšla ven. Nejprve byla sotva stopu velká, ale když sestoupila na zem, nebyla už menší než pozemské ženy. Měla útlý pas, štíhlou šíji a začala ladně tančit Tanec duhy. Přitom zpívala:

„Víly, mé víly, vy jste se vrátily, a mne vězní v chladném měsíčním paláci!“

Hlas její byl čistý a třepotal se jako píseň flétny. Dozpívala.

Najednou zakroužila, vznesla se do výše a skokem se octla na stole. Než se ohromení žáci vzpamatovali, proměnila se opět v tyčinku na jídlo.

Všichni tři mužové se rozchechtali na celé kolo.

„Nade vše radostná je dnešní noc,“ řekl druhý z hostů, “ale zmáhá mě již síla vína. Snad bys nám mohl vystrojit hostinu na rozloučenou v měsíčním paláci?“

Vstali od stolu a pomalu vstoupili do měsíce. Žáci viděli, jak všichni tři sedí v měsíci a popíjejí, i vousy a obočí bylo zřetelně vidět, jako by se odráželi v nějakém zrcadle.

Po krátké době měsíc pohasl a žáci přinesli rozžatou svíci.

Hosté zmizeli, jen kněz samojediný seděl u stolku. Na stole se povalovaly zbytky jídel a ovoce a z měsíce na zdi zbyl toliko papír, kulatý jako zrcadlo.

To bylo vše.

Kněz se zeptal žáků, zda-li se dost napili, a když přisvědčili, řekl:

„Když máte dost, musíte si jít časně lehnout, abyste ráno nezmeškali sbírání chrastí.“

Žáci přisvědčili a odebrali se na lůžko.

Wang byl v hloubi srdce pln radosti a nadšení. Myšlenka na návrat v něm zase pohasla.

Opět uplynul měsíc v nesnesitelné dřině a kněz je stále nenaučil ani jedinému kousku. Už se mu zdálo, že nemůže déle čekat, a proto řekl knězi:

„Váš žák nelitoval několika set mil cesty, aby vstoupil u vás do učení. I kdyby se mi nepodařilo osvojit si umění věčného života, aspoň nějaké sebemenší naučení bylo by útěchou mému vědychtivému srdci. Strávil jsem tu však už asi dva nebo tři měsíce a nedělám nic jiného, než že ráno jdu na dříví a večer se vracím. Nenaučil jsem se doma snášet takovou dřinu.“

„Vždyť jsem hned říkal, že pro vás takový život není,“ usmál se kněz. “Dnes došlo na má slova. Nu, zítra, ráno vás vypravím na cestu domů.“

„Tolik dní jsem tu pracoval, snad byste mě tedy mohl, mistře, naučit aspoň nějakému malinkému kouzlu, aby moje cesta sem nebyla zhola nadarmo,“ prosil Wang.

„A co byste chtěl umět?“ zeptal se kněz.

„Pozoroval jsem,“ odpověděl Wang, “že vždy, když někam jdete, bez nesnází procházíte každou zdí a stěnou. To kdybych uměl, byl bych spokojen.“

Taoista se zasmál a slíbil mu to. Nejprve ho naučil příslušnému zaříkání. Poručil mu, aby je opakoval, a pak vykřikl: „Vejdi!“

Wang došel až ke zdi, ale neodvážil se vstoupit.

„Jen to zkus,“ pobízel ho kněz, načež se Wang pomalu přiblížil ke zdi, ale ta opět nepovolila.

„Musíš se shýbnout a prudce proběhnout, a ne takhle loudavě.

Wang tedy odstoupil na několik kroků a rozběhl se proti zdi. Prolétl jí, jako by jí nebylo. Ohlíží se, a opravdu stojí na druhé straně.

Rozradostněn se vrátil zpět, aby poděkoval knězi za poučení.

Kněz mu přikázal: „Ale až se vrátíš, musíš žít čistým životem, jinak pozbude zaříkadlo síly.“

Potom mu dal peníze na cestu a poslal ho domů.

Jen se Wang dostal domů, hned se začal chlubit, že potkal světce, který procházel každou zdí, jako by jí nebylo. Když mu žena nevěřila, chtěl jí Wang předvést své umění. Odstoupil několik kroků od zdi a rozběhl se proti ní. Udeřil jako beran hlavou o tvrdou zeď a padl v bezvědomí na zem. Žena mu pomohla vstát a začala ho prohlížet. Na čele mu naskočila boule jako veliké vejce. Žena se mu smála, dobírala si ho, a Wang nevěděl, zda se má zlobit nebo stydět.

„V tom knězi nebylo nic dobrého,“ huboval.